O některých filmech se mluví těžko, aniž byste se přitom zakoktali vzrušením či marnou snahou postihnout své pocity a transformovat je do souvislé věty. Je to, jako když někoho milujete a kamarád se vás na něho/ni zeptá. Těkáte v mysli, snažíte se najít ta správná slova a stejně předem víte, že nedokážete obejmout všechny nálady, emoce a zážitky spojené s tak výjimečnou osobou. Pokání je přesně z téhle skupiny filmů. Nemáte před ním úctu jako před nesmrtelnými klasikami od filmových mistrů, po jeho zhlédnutí však získáte respekt, který vás nutí vážit každý tah perem. Pokusím se vám zprostředkovat dojmy z největšího milostného příběhu, který letos proletěl světovými kiny (do těch českých se bohužel dostane až v zimě, netruchlete však, alespoň se budete mít čím zahřát).

Děj jste zřejmě pochytili už z trailerů, a ti bystřejší možná dokonce četli i cenami ověnčenou předlohu od Iana McEwana. Předem bych chtěl zmínit, že film i kniha si hrají s časovými rovinami jako s figurkami na šachovnici a v závěru nabízejí osudový zvrat, který se vás pokusí rozložit na malé, vystrašené molekuly. Musíte si tedy vybrat, co ochutnáte první. Knihu mám právě rozečtenou a musím přiznat, že konkrétně v tomto případě je tento "opačný postup" mnohem působivější. Film musel kvůli tempu vystřihnout dlouhé pasáže, které vám při zpětném čtení rozkošatí charaktery. V tomto případě byste tedy měli po knize sáhnout až po návratu z kina. Nebudete litovat.

Přitom je nemyslitelné tvrdit, že by Pokání zásahem červené fixky nějak trpělo. Christopher Hampton (Oscar za scénář k Nebezpečným známostem) si pohlídal vše podstatné a především se mohl opřít o Wrightovu režii, která je... neuvěřitelná. Při pročítání zahraničních recenzí jsem se podivoval nad tím, že všichni zmiňovali, jak moc tenhle britský režisér od Pýchy a předsudku vyrostl. Tehdy jsem nesouhlasil, ale s odstupem několika týdnů musím i já přiznat, že se Wright neohroženě vydal dál, hlouběji a částečně i do úplně jiného žánru. Pokání je mnohem temnější a zařezává se do duše s dechberoucí samozřejmostí. Jsou to šrámy po kterých si jednou budete s úsměvem přejíždět, zpečetěné vzpomínky, které vám z paměti nikdo neodpáře. Dalo se očekávat, že Wright potvrdí svou výkonnostní ligu, ale už od prvních akordů psacího stroje, smíšených s hladivým klavírem a úžasnými scenériemi, ve kterých dává kamera na frak jakékoliv hollywoodské produkci, se budete muset chytit za srdce a přemýšlet nad tím, jak tu nádheru popsat. Je to britská televizní inscenace na steroidech, s vášní a citem, o kterých by se hlavounům z BBC nezdálo ani v těch nejdivočejších snech. Kde se podobné kvality berou v rodákovi z Londýna, řeknete si... zřejmě jste nikdy nebyli v Londýně. :) Celé to klišé o špatném počasí, mizerných trávnících a zapšklých lidech je jedna velká lež. Ale nemusíte tam jezdit, abyste to zjistili, stačí zajít na Pokání.

Stejně jako Anton Ego v Ratatouille, i já jsem byl coby kritik dokonale odzbrojen už při prvním soustu. Wright ovládá černou magii, která mu umožňuje vdechnout život i kousku pole, na kterém se vyhřívají jeho postavy. Keira Knightley v jeho filmech vypadá jako bohyně a hraje s elegancí a sebevědomím krásek starého Hollywoodu. Takové už se dneska nedělají, ale Wright našel způsob, jak je znovu probudit k životu. A nejde jen o nečekaně dospělou Keiru, talentovaný James McAvoy začíná v rošťácké poloze tajnůstkářského zahradníka, aby se během několika filmových klapek propracoval k milovníkovi a osudové postavě, která tvoří jeden z hrotů důvěrně známého geometrického obrazce, o nějž se můžete tak snadno zranit. Nejdůležitější prvek, přeponu našeho trojúhelníku, obstaralo hned trio hereček, a i když Romola Garai jako dospělá Briony trochu ztrácí na své kolegyně, ani tady Wright přehnaně neriskoval. Vše dokonale sedí a když už si myslíte, že jste našli slabinu, objeví se vám mžitky před očima a vy si uvědomíte, že vás film zase naoko škrtí, aby vám dokázal, že je mnohem chytřejší, než jste si mysleli.

Proč je chytřejší? Na zodpovězení této otázky bych musel chtě nechtě zabrousit do dějové struktury, což vyžaduje nemístné spoilerování. Mohu ale naznačit, že Wright se nebojí vyprávět nelineárně a přistihnout tak nepozorného diváka na švestkách. Zároveň však jedním dechem dodávám, že všechny prohřešky proti konvenční časové linii a další Wrightovy pastičky lze vycítit. Možná si nebudete uvědomovat jejich momentální účel, ale během epilogu vám vše zapadne na to správné místo. Ozve se hlasité cvaknutí, ale vaše dojmy se nehnou ani o píď. Někteří budou brečet, jiní se budou usmívat, ale na konci dvouhodinové pouti nebude pochyb o výjimečnosti díla, které se Wrightovi zrodilo pod rukama. Pokud vám bylo v případě Pýchy a předsudku zatěžko věřit, že je to celovečerní debut televizního režiséra, pak musíte u Pokání smeknout dvojnásob a definitivně uznat, že tento pětatřicetiletý sympaťák patří mezi nejtalentovanější autory své generace.

Jistě, měl k dispozici mimořádně silnou předlohu, ale některé scény jdou daleko za hranici psaného slova a Wrightova vize, zahrnující obraz, hudbu a herce, kombinující vše do nekompromisního, až puntíčkářsky dokonalého celku, vás donutí přehodnotit obecně kritický postoj ke knižním adaptacím. Vzplanutí vášní v knihovně bude považováno za nejintenzivnější milostnou scénu poslední pětiletky, a bezmála sedm minut dlouhá anabáze na pláži poblíž Dunkirku vstoupí do historie možná ještě rychleji než kamerové hrátky v Potomcích lidí. James McAvoy tu se strništěm na tváři a žalem v srdci prochází mezi davem vojáků a Wright stihne během jednoho jediného záběru vyjádřit víc, než řada jeho kolegů za celou svojí filmografii.

Přesto jsou válečné momentky a vůbec celá pasáž s odloučením asi nejslabší částí filmu. Režisér tu bojuje s omezenou stopáží, která ho nutí k epizodním výjevům (vyprávění o domově, cesty lemované mrtvolami, melancholie v zákopech) a zároveň se musí vyhýbat jakýmkoliv náznakům, tak aby si divák nedal dvě a dvě dohromady. Finále snímku vám to vynahradí stonásobně a některé scény svou intenzitou donutí i silnější povahy trhat opěradla na kusy v návalech emocí. Válečná epopej sice zůstane vespod jako blednoucí skvrna od rozlité kávy, zakrytá tuctem vyšívaných ubrusů, ale milosrdný čas vám ji, narozdíl od jiných scén, spolehlivě vyprovodí z hlavy. Zůstane jen to dobré... skvělí herci (Keira je tu příliš krátce, než aby mohla pomýšlet na Oscara, ale Wrighta by se rozhodně měla držet), uhrančivá kamera, vynikající soundtrack a především příběh, který se nevypráví snadno, ale o to je působivější. Každý detail je tu dějotvorný, na každou repliku a situaci lze nahlížet z několika úhlů a i zdánlivě jednobarevné předměty mají několik odstínů a vrstev.

Báječné je, že vám Wright v tom zkoumání vyjde vstříc. Nedělá z vás hlupáky, ale ani vás nenechá tápat. Jako vypravěč přesně ví, kdy zvýšit hlas a kdy vás nechat, abyste se mlčky nechali unášet proudem. Proč je to tak nenapadnutelné? Proč jeho herci podávají výkony, kterých by se v nich nikdo jiný nedořezal? Vyjde mu to i potřetí? Já vážně nevím. Jsem sražen na lopatky, a přesto se usmívám. Jeden takový film ročně a vytrpím za trest všechny hollywoodské křeče a haluze. Výměnou za slastné vědomí, že někdo točí, přemýšlí a cítí jako já, mi to prostě stojí. Možná dopadnete stejně, možná v Pokání naopak neuvidíte víc, než jen vratké drama kořeněné hezkými obrázky. Osobně však podobně katastrofickou variantu považuji za stejně pravděpodobnou jako to, že do Vánoc vyhraji ve Sportce. Jako filmový zelenáč jsem vždy z legrace říkal "Michael Bay je bůh", "John Woo je bůh", sakra... dokonce i Jason Statham je občas bůh. Joe Wright je taky bůh. A dneska to neříkám jen tak do větru. Držím palce, abyste to do premiéry vydrželi. Myslete na to, co museli vydržet hlavní hrdinové. Až se s nimi v kině setkáte, budete díky našim distributorům chápat skutečnou bolest osudového odloučení.

p.s. Viděno v londýnském Odeon Theatre, dost možná nejkrásnějším a nejmajestátnějším kině na světě.