Nolan je pán. Nejschopnější režisér současnosti, který prostě neselhává. Netvrdím, že jsou jeho bijáky vrcholně intelektuálně stimulující, ale určitě jsou po realizační stránce prakticky dokonalé a pokaždé redefinují možnosti hollywoodských blockbusterů. Co se pak týče využití zvuků, ruchů a hudebního podkresu, jde o díla vyloženě revoluční, zásadně posunující výrazivo celé té hlučné vysokorozpočtové kinematografie.

Kdekdo to může vnímat i jako nástrahu. Nolan nemá příliš nedostatků - tím největším asi bude pedantská touha po preciznosti, která nejen že vede k poněkud neosobním a až děsivě vycizelovaným velkoprodukcím, ale i k nepříjemnému vědomí, že nejzručnější tvůrce své generace prostě nepřinese víc než jeden film za tři roky (Hřebejk, točící naopak tři filmy za jeden rok, je holt devětkrát lepší). Zároveň si ale Nolan brutálně ujíždí na touze po co největší intenzitě, takže zvukem maximálně zesiluje „výkon“ každé scény, pořád a neustále, že už je prakticky nemožné najít momenty, kdy se bude jen spoléhat na klidná slova, nedej bože ticho.

Dunkerk: FOTOGALERIE

Dunkerk vám dopřeje jemnou podívanou v podstatě jen první minutu, kdy parta vojáků bloumá francouzským městečkem a vůkol se snáší varovné letáky o německé přesile. Pak padne první výstřel a rozběhne se válečná survival story, která vás vyflusne až na samém konci. Bez úlev a pauz, až po sto minutách sugestivního boje o přežití, na souši, na vodě, nebo v případě Toma Hardyho a jeho dvou kumpánů i ve vzduchu.

Nolan vyzrál na obavy o to, že půjde o tuctové ansámblové retro tím, že brutálně osekal dramatické oblouky jednotlivých protagonistů a ukazuje spíš fragmenty z válečného pekla, kde čeká půl milionu mužů na porážku. Nesnaží se přitom šokovat brutalitou (viz dětský rating PG-13), ale pracuje spíš s pocitem bezvýchodnosti, s atmosférou zmaru, s bolavými fragmenty z pasti, ze které dost možná není úniku. Je v ní hodně utrpení a umírání - ty ale přicházejí tak samozřejmě, jako odcházejí duše tisíců vojáků na věčnost. Děje se tak ale pod neustálým Nolanovým tlakem, zhmotněným do neurotického tikotu hodinek, které odpočítávají čas postavám, nad nimiž brzy sklapne germánská síla.

Nečekejte tedy líbivé příběhy jednotlivých hrdinů, dostane ho snad jen pilot Toma Hardyho, a i ten si musí počkat skoro hodinu a půl (ale zas to stojí za to - Hardym tažené, klasicky nolanovsky vzletné finále je dílem mistra). Dunkerk vlastně vyzobává dost neosobní momenty z válečné mizérie, kde není sice vidět nepřítel, ale jeho kulky a bomby vám co chvíli sviští kolem hlavy. Přijde mi to jako mnohem realističtější a ve výsledku paradoxně i plastičtější obraz války, než když se jde po přehledných dějových linkách.

Tady se skrze ty dílčí osudy prožívá příběh celého národa, který se ocitl v pasti a málem utopil v beznaději, aby se právě skrze naději a záchranu na poslední chvíli mohl vybičovat k vrcholným momentům svých dějin. Rozhřešení v mnohem širším měřítku, ale pořád úžasně působivé. A ještě silnější, když se to lehké proplétání časových rovin, kterým Nolan svou mozaiku alespoň trochu vypravěčsky ozvláštnil, promítne do parádního gradování dílčí hrdinské story, která vám vtluče do palice víru, že vždycky stojí za to bojovat.

V podání jiného režiséra by to nejspíš na mistrovské dílo nestačilo, Nolan je ale naprosto výjimečný realizátor, nejen geniálně pracující se zvukovou složkou a hudebním podkresem stále progresivního, stále k větším a invenčnějším výkonům šponovaného skladatele Hanse Zimmera, Je to i tvůrce libující si ve vyprávění příběhů skrze velmi hmotnou a těžkotonážní akci, skrze kulisy, které můžete cítit a osahat si je. A nikdy proto nesklouzne k „lehkým“ digitálním atrakcím. Triky tu pracují ve prospěch maximální realističnosti, v zájmu touhy přesvědčit, že se na moři pod tíhou mnohatunových ocelových kolosů topí opravdoví vojáci a že se vám u leteckých soubojů může tajit dech už jen z té fyzikální podstaty.

Dobovost je dokonalá, vpitá do každého detailu, každého kostýmu, prostředí a vojenské techniky, ale i do vyplašených pohledů mladých hereckých hvězdiček. Kulisy Dunkerku jsou bolavě bezútěšné, nehostinné, chladně skličující, což se perfektně promítá do celkové atmosféry. V ní se nehraje na přímočaré šokování děsivými válečnými obrazy (srovnej s Hacksaw Ridge), ale na jak kdyby nekonečný boj o přežití. S katarzí se tu pracuje na úrovni armády, snad i celého národa, kterýžto působivý výsledek dává tomu (divácky ne stoprocentně vděčnému?) přístupu naprosto jasné opodstatnění.

Přehrajte si trailer Nolan to tedy znovu dokázal. Jeho Dunkerk je výjimečná, mocná, produkčně gigantická podívaná, která vám ukáže válku v podobě, v jaké jste ji ještě neviděli. Esteticky vycizelovanou, fotogenickou, ale zároveň těžkou, zničující a jaksepatří bolestivou. Je to film naprosto sebejistě se držící svého konceptu, který nemusí být každému po chuti, ale jeho naplnění je v podstatě dokonalé. A kdyby ne, tak nepochybně originální a velmi odvážné.

Nejsem si úplně jistý, jestli se z Dunkerku hned stane totální válečná klasika, na to je až příliš sveřepý a pro potřeby takové televizní obrazovky a jejích leckdy banálních příběhů vlastně nevlídný. Stoprocentně ale vím, že mohutnější zážitek letos v kině nenajdete a že vás jeho neurotická, stísňující síla může rozšmelcovat silou náckovského šrapnelu.