Žánr filmové, divadelní i literární biografie provází odedávna mnohá úskalí. Kde vlastně takový životopis začít? A kde skončit? Tyto otázky zdaleka nemají samozřejmou odpověď. Jak v něm přemostit mezery a nevýrazné skutečnosti? Vždyť sami mnohdy žijeme v "nevědomí", protečou kolem nás celé roky, aniž si z nich zpětně co pamatujeme, zatímco z jiných izolovaných okamžiků si vybavíme každou myšlenku, barvu i chuť? Co o takových životech "objektivně" sdělit do hypotetického životopisu? Je tu pak podstatný detail, celek nebo střídání obého? Nakolik je jednotlivý osud závislý na kontextu? Čemu pak přikládat význam a co potlačit? Jak se v biografii vyrovnat se skutečností, že lidský život sám o sobě není příběh? Proč se zabývat psaním, inscenováním či točením, když se mnohé nutně ztratí a zdeformuje? Život se žije desetiletí, dílo o něm vzniká měsíce až roky, ale konzumuje se hodiny, maximálně dny. Jak pak umělecká forma, která operuje s 99,5% lži, odkazuje k pravdě?

Seznam otázek by mohl ještě dlouho pokračovat. A přesto, pro historiky, umělce a recipienty té které umělecké formy patří biografie k jednomu z nejvděčnějších žánrům.

Výjevy z klíčových politických okamžiků se na chronologicky seřazené omalovánky.Podobným sítem otázek si u Železné lady musely projít i režisérka Phyllida Lloyd a scenáristka Abi Morgan (letos i vynikající Stud). A vybraly si. Jejich portrét bývalé britské premiérky stojí v souladu s dnešními požadavky rozkročen mezi veřejnou rolí a soukromím.  Bohužel, aniž by u prvního poskytoval hlubší a kritičtější vhled, a u druhého větší dramatické zdůvodnění zvolených situací. Těžištěm jsou mollové tóny sklonku života spojené s odchodem nejbližších, ubýváním sil a (zřejmě) pokusem o jakýsi vnitřní úklid a bilancování. Bohužel, jejich Thatcherová je duševně až příliš za zenitem (po pravdě: je jako na drogách), než aby byla schopna nahlédnout a zhodnotit, zda její politická linie v konečném důsledku nepřinesla víc škody, než užitku, a nic si neproblematizuje. Svou roli manželky a matky jakbysmet. Z filmu tím mizí vnitřní napětí a aspoň minimální úroveň dramatu.

Železná lady: FOTOGALERIE

Výjevy z klíčových okamžiků její politické dráhy se tak redukují jen na jakési chronologicky seřazené omalovánky, kde spolu sousedící stránky zas až tak moc nesouvisí. To, že se Thatcherová do politiky nějak dostala a že jedenáct let ve funkci vyplnila činorodou prací, ale taky hádkami a rozbroji, se předpokládá. Ale co se tam naučila? Jak se změnila? Co promeškala? Čeho litovala? Co ji podpíralo v tom, že jedná správně? Filmová Thatcherová v sobě nemusí nic zlomit, nic revidovat, jen proplouvá scénami a naimpregnovaná několika konzervativními poučkami stoupá vzhůru, aniž před námi opravdu ožije.

Přehrajte si trailer Jinými slovy: proč se nám dostává svého druhu psychologické studie o stáří zrovna na postavě jedné z nejvýraznějších, ale zároveň nejkontroverznějších postav evropské politiky? Do starých dam se sice nekope, ale o živých (politicích) není nutno referovat jen dobře a hladit je po srsti.

Oslavný, neproblematizující portrét ztrácí smysl a stává se jen další příležitostí k chameleónské exhibici pro známou herečku, k níž byla Akademie doposud (resp. v posledních letech) skoupá. Abych nebyl vůči Meryl Streep nespravedlivý a nehaněl z jedné vody vše, co se namane: její výkon filmu pomáhá a v Železné lady zachraňuje, co se dá.  Ať si toho Oscara má, jeho třpyt však mohl osvěcovat mnohem poctivější film. Realizovaný scénář má prostě špatně zvolenou perspektivu, navíc po nás místy chce příliš protichůdné emoce, a to filmu velmi brzy začne podtrhávat nohy.

Margaret Thatcherová jakožto prototyp silné a aktivní ženy, kterou lze zároveň respektovat i nesouhlasit s ní, by si zasloužila mnohem komplexnější portrét.