Nedlouho po Janu Žižkovi přichází další do kin další vydřený a léta připravovaný projekt s mezinárodním obsazením. Jak se ukazuje na příkladu nejen Žižky, ale třeba i Nabarveného ptáčete, vydupat si velkolepou a drahou produkci výrazně přesahující hranice naší republiky vyžaduje obrovské sebezapření a téměř nekonečnou vůli. A tu projevil i Petr Václav, dosud autor především angažovaných sociálních dramat v čele s Českými lvy oceněnou Cestou ven. Václav na zfilmování života skladatele Josefa Myslivečka pracoval od roku 2010 a po premiéře na festivalu v San Sebastiánu můžeme výsledek konečně vidět i my.

Přestože rozpočet ve výši bezmála 140 milionů korun je oproti Žižkovi zhruba třetinový, přesto se na tuzemské (a ještě výrazněji Václavovy) poměry jedná o ambiciózní kolos. I proto je patrná snaha udělat z filmové premiéry výraznou událost – vedle samotného snímku tak vychází kniha či hudební nosiče, vyrazit můžete na výstavu nebo na speciální vycházkovou trasu zahrnující pražské lokality spojené s Myslivečkem. Tyto snahy jsou sympatické i tím, že výrazný skladatel 18. století je v zahraničí známější než u nás, a tak je možná konečně načase, aby se tento talent pozdního baroka dostal do širšího tuzemského povědomí.

Il Boemo: FOTOGALERIE

Samotný snímek tomuto bohulibému účelu však naproti až tak nejde. Už první záběry sledující Myslivečka na samém konci života, zchudlého a s chybějícím nosem v důsledku onemocnění syfilidou totiž dávají najevo, že nepůjde o příjemnou diváckou podívanou. Umělcovo předsmrtné strádání je prokládáno záběry na operní hvězdu sklízející slávu za jednu z Myslivečkových vyhlášených árií, což vytváří znepokojivé protiklady krásy a ošklivosti, bohatství a chudoby nebo života a smrti, jimiž je následný film do značné míry naplněn.

Po drsném prologu se vracíme o 16 let zpátky, konkrétně do Benátek roku 1765. Mladý a ctižádostivý Mysliveček se živí jako učitel hudby, ale přestože neustále nakukuje do světa plného pozlátka a luxusu, prosazení ve skladatelské branži se ukazuje jako téměř nadlidský úkol. Jak je pro moderní biografie typické, leccos je nám zatajeno – nevíme přesně, proč se Mysliveček rozhodl opustit jisté živobytí mlynáře na pražské Kampě a odvážně vycestoval do hudebního ráje na severu Itálie. Stejně tak není lehké říct, nakolik je Mysliveček skutečně talentovaným umělcem, jelikož poměrně záhy zjistí, že na společenském žebříčku lze po vzoru Barryho Lyndona mnohem snáze stoupat díky výhodným konexím než dosažením mistrovství v oboru.

Myslivečkovo modlení k Bohu, aby mu byla umožněna kariéra hudebníka, má punc smlouvy s ďáblem a skutečně nelze říci, že by jeho postupný úspěch vedl ke skutečnému štěstí. Hrdina je nejen umělecky zdatný, ale také pohledný a šarmantní, což mu otevírá dveře jak do operních lóží, tak i do ložnic řady bohatých dam. Podle Václava byla pro skutečného Myslivečka důležitá svoboda, proto se nenechal zaměstnat u žádného dvora, nýbrž skládal pro různé operní síně. Hudbu považoval za službu (ať už Bohu, nebo panovníkovi), nebyl v žádném ohledu revolucionář. Tuto rovinu se podařilo Vojtěchu Dykovi v hlavní roli skvěle vystihnout pomocí tlumeného až nesmělého hereckého projevu, jež se k neproniknutelné postavě velmi hodí.

Ve filmu se nachází řada scén, které sice vycházejí ze skutečných Myslivečkových interakcí, ale svou odlišnou náladou působí poněkud nepatřičně. Týká se to třeba bizarně fekálního rozhovoru s neapolským králem či setkání s malým Wolfgangem Amadeem Mozartem, jenž českého skladatele uhrane svým zjevným talentem. Mysliveček však dál především hraje společenské hry a nedává na sobě znát žádné emoce. Trefně to vystihuje opakovaná symbolika benátských masek upomínajících třeba na Eyes Wide Shut – ve vyšších sférách italské smetánky je přetvářka standardem, s upřímností není možné uspět. Ke konci života se pak Mysliveček musí kvůli znetvořenému obličeji také schovávat za maskou; doslova ztratil tvář a my už nikdy nezjistíme, co si přesně myslí.

Chvíli se zdá, že s Myslivečkovým stoupáním na vrchol klesá jeho sociální citlivost, ale tento motiv je rozehrán jen v jednom momentu. Zároveň si hrdina stěžuje, že i když je známý a úspěšný, bohatství stále nepřichází. Postupem času divák začne hledat, co je vlastně hlavním tématem snímku – propletená vztahová síť italské honorace, neuspokojivý život umělce, podlehnutí nepřiměřeným nárokům na sebe sama, anebo snad kritika smetánky, jež se sice ohání vzletným zájmem o operu, přitom však holduje nejpřízemnějším radovánkám? Nevíme. A odpověď nepřináší ani konec, vyprchávající stejně nenápadně jako Myslivečkův život. Celá poslední třetina je značně tlumená, což z hlediska vyprávění dává smysl, avšak divák se nedočká potřebné katarze, rozuzlení, ucelení motivů.

Přehrajte si trailer „Mám už těch starých příběhů po krk,“ dožaduje se Mysliveček originálního libreta k jedné ze svých oper. Sám film ale kdovíjak originální není a dává vzpomenout na podobné historické kusy jako Amadea, Nebezpečné známosti a snad nejzřetelněji na zmíněného Barryho Lyndona. Toho připomíná též výrazným svícením, především však neuchopitelností hlavní postavy. Na české poměry (navzdory natáčení většiny scén v Itálii) se tedy jedná o suverénně realizovanou dobovku, jež se sice zabývá neohranou figurou, ale přece jen trochu ohraným způsobem.