Člověk by se musel zavřít do jeskyně nebo vypnout Facebook, aby v posledních týdnech unikl zvěstem o Nabarveném ptáčeti. Sympatická skutečnost, že tu máme po dlouhé době opravdovou českou filmovou událost, do jisté míry kalí názory lidí, že je to jako fajn, ale že na to do kina určitě nepůjdou, protože to zkrátka není oddechovka. Zčásti si však za to může Marhoul sám, když kolem svého díla šíří aureolu drastického díla, které není pro běžné diváky. Má na to zajisté právo, umanutost a verva, s jakou věnoval dekádu života zafinancování a natočení takřka 200miliónového černobílého filmu o krutostech války, si samozřejmě zaslouží 11 z 10, a dá se předpokládat, že tu hodně dlouho nic podobného zase neuvidíme. Se samotným výsledkem je to ovšem podstatně horší a sympatie ke vzniku díla by nám neměly nasazovat růžové brýle.

Začněme samotnou předlohou, protože na ní to celé stojí a padá. Ponechme teď stranou, zda si to Kosiński z větší části vymyslel nebo ne (dnes už víme, že ano), zda jde o plagiáty Američanům neznámých polských a sovětských románů (zase ano), či zda jde o knihu spíše průměrnou (do třetice ano). Kosińského útlá novela patří k oné klasice, učiteli nedoporučované a mýty obestřené středoškolské četby, podobně jako Mechanický pomeranč, Bukowského povídky nebo 120 dnů sodomy. Co puberťákovi přišlo v patnácti hodně cool, už dneska působí vlastně krotce a pozérsky, zvláště tím více, kolik má člověk od té doby načteno. Kosiński vršící jeden brutální a hrůzostrašný výjev za druhým je právě takovým příkladem.

Nabarvené ptáče: FOTOGALERIE

Tolik vzpomínané násilí, kvůli kterému museli lidé v Benátkách odcházet ze sálu, se však v Marhoulově spektáklu v podstatě nenachází. Veškerá brutalita nebo sodomie se odehrává povětšinou mimo obraz, v náznacích, které svou „dořečeností“ občas připomenou vlak vyjíždějící z tunelu. Marhoul namísto Pasoliniovské explicitnosti variuje působivé a až lyrické obrazy ponurých východoevropských stepí a bažin, hořící chalupy nebo políčka ve větru. Vynikající kamera Vladimíra Smutného připomíná filmy Tarkovského, Tarra nebo v ohlasech mnohdy vzpomínaného Vláčila. Nese to však s sebou negativum, že je Nabarvené ptáče ztělesněným anachronismem, snímkem, který se sem propadl z doby před půl stoletím a nedokáže se oprostit od dědictví české nové vlny a vnímat současné trendy (ostatně, nechutí k novým filmům se netají ani Marhoul). Netvrdím, že je to automaticky špatně, avšak 4:3 osvětimská arkáda Saulův syn má už dneska mnohem silnější emocionální dopad než poetické výjevy na stromy prokládané Udo Kierem vydloubávajícím oči lžící, což je vážně z ranku jeho 70s bizarních krváků.

Horší to je s absentující hmatatelnější tvůrčí vizí. Jakkoliv to může znít vzhledem k Marhoulově výkonu na poli producentském neuctivě, pořád jde o režiséra pouhých dvou celovečerních filmů, z nichž jeden je průměrný a druhý relativně dobrý. To se ve velkém projevuje i na Nabarveném ptáčeti, které má velké neduhy především v samotném vyprávění. Předloha je psaná ich-formou, jednoduchou gramatikou onoho malého chlapce, který popisuje lakonicky vše od incestu až po vypálenou vesnici. Zároveň v ní nechybí i různé vedlejší motivy spjaté s náboženstvím. S ničím z toho se tu nesetkáme, Marhoul spíše klouže po povrchu a v podstatě jen variuje scény s repetitivními charaktery jako jsou hodní vojáci – zlí vojáci, dobráci – sadisti, divné staré ženy – permanentně nadržené mladé ženy, ustrašení vesničané – primitivní vesničané. Jdou-li tyto archetypy takřka ve dvacetiminutových sekvencích hezky po sobě, divák automaticky ztrácí pozornost. Obzvláště ve druhé třetině se z toho stává úmorná a nezáživná podívaná. Nejvíce na pováženou je, že Marhoul selhává i ve vedení hlavního představitele, který je zvláštním způsobem toporný a nepřesvědčivý, jak už to u desetiletých neherců bývá. Patrné je to zejména při zjevení se Alexeje Kravčenka a vzpomínku na Klimovo Jdi a dívej se. Marhoul k tomuto sovětskému majstrštyku o genocidě běloruských vesnic odkazuje i ve veřejných prohlášeních, oba filmy však nemohou být vzdálenější. Tam, kde si Klimov pomaloučku polehoučku buduje prostor pro závěrečný filmový ekvivalent cihly mezi oči, Marhoul vrší další a další krutý výjev, čímž se otupí nejen hrdinův jemnocit, ale i divákův. Závěrečná katarze se proto nedostavuje, zůstává jen zima, tma, politbyro a pocit nenaplněných ambicí.

Navzdory tomu všemu, navzdory všem nedotaženostem a chybám, nechci Nabarvené ptáče zavrhovat. Dané téma se v podobném měřítku v kinech prakticky neobjevuje, a to nejen u nás, a odvaha se musí ocenit. Škoda, že stejná zabejčenost jako při vývoji chybí v samotném filmu, z něhož se vytratily všechny emoce – strach, vztek, zoufalství, naděje, zkrátka to všechno, co si lze s válkou asociovat. Marhoul to tam nedokázal dostat a je otázkou, zda to udělat nechtěl nebo neuměl.