Těžko začít recenzi na nový film Petera Bebjaka jinak než připomenutím, že jde bezesporu o jednoho z nejpilnějších česko-slovenských tvůrců. V podstatě každý rok uvede do kin nový snímek a navíc bývá podepsán hned pod několika seriály. Zatímco na malé obrazovce sbírá úspěchy a za rozličné minisérie si odnesl třeba už pět Českých lvů, jeho filmová tvorba zatím příliš vavřínů neposbírala; tedy, v domovském Slovensku se některé tituly (jako třeba Čára či Trhlina) dočkaly nemalé návštěvnosti, že by však z hlediska dotaženosti díla šlo o nějak zásadní počiny, to se říct rozhodně nedá.

Bebjakovi nelze upřít schopnost vybrat si atraktivní téma a zpracovat ho audiovizuálně působivým způsobem, který se leckdy nevyhýbá ani avantgardnějším postupům. Často se však stává, že prezentovaný příběh je v jádru poměrně banální, prázdný či rovnou zcela nesmyslný; a když máte takhle křehký základ, tak ani jeho snaživé obalení přepjatými formálními rozhodnutími nemusí vést ke skutečně silnému zážitku.

Duchoň: FOTOGALERIE

Toto vše lze říct i o novince, kterou karlovarské publikum přijalo nadmíru dobře a jež se blíží i do tuzemských kin. Geneze snímku o populárním slovenském zpěvákovi Karolu Duchoňovi však byla složitější než v případě jiných Bebjakových snímků, leckdy vycházejících z knižních bestsellerů. Životní příběh normalizační hvězdy totiž nejdříve zpracovali Jiří Havelka a Róbert Mankovecký ve chválené divadelní inscenaci Zem pamätá, nazvané podle jedné z Duchoňových nejpopulárnějších písní. V ní hlavní herec Tomáš Grega celé dvě hodiny stráví na běžícím pásu, což stylově vystihuje překotnost Duchoňova krátkého života; recenze však inscenaci vyčítaly snad až přílišnou nekritičnost a snahu neurazit stále početnou fanouškovskou základnu zpěváka, který byl považován za slovenský ekvivalent Karla Gotta.

Podobný přístup je patrný i na filmovém zpracování, pro nějž Havelka s Mankoveckým také napsali scénář a v němž forma jednoznačně dominuje nad obsahem. Během necelých sta minut se totiž Duchoňovi pod kůži moc nedostaneme a protagonista tak zcela „gottovsky“ vyznívá jako prázdná schránka, snadno zneužitelný talentovaný hlas. Sám v jeden moment říká: „Co pro mě napíšou, to zazpívám.“

Vyprávění se odehrává v roce 1984, tedy v době úpadku Duchoňovy popularity i zdravotního stavu. Během několika flashbacků si projedeme povinné kapitolky z dětství, začátky kariéry i seznámení s budoucí manželkou Elenou, přičemž od raného dospívání se nedílnou součástí zpěvákova života stává i alkohol. Hlubší vhled do nitra je nám však odepřen, a tak nezbývá než informace a epizodky předkládané v rychlém sledu brát jako fakta a moc nad nimi nepřemýšlet.

Důsledněji komentována není dokonce ani Duchoňova zjevná amorálnost, kvůli níž opakovaně opouští kapely při první příležitosti na kariérní posun anebo se vyhýbá jakékoli konfrontaci s politickou a společenskou realitou. Film tedy nekritizuje normalizační poměry, které ze standardně smýšlejících jedinců plíživě dělaly kolaboranty režimu, ani charakterové nedostatky samotného Duchoně – namísto toho předkládá normalizační skanzen, fetišistické ztvárnění dobových kulis a propriet.

Je více než symptomatické, že po jedné z karlovarských projekcí se diskuze s tvůrci týkala hlavně toho, jak náročné bylo sehnat práva na známé písně nebo modelovat masku pro hlavního herce Vladislava Plevčíka tak, aby akurátně odrážela Duchoňovu rostoucí opuchlost a zchátralost. Jako by i celý film byl jen neproblematickou oslavou prázdnoty, jakousi hrou na skutečnou biografii, která by se chtěla snažit publiku zprostředkovat neotřelý pohled na historickou osobnost.

Veškerá neotřelost a neprvoplánovost zde totiž končí u formální stránky, která je skutečně nadstandardní. Přiměřená stopáž utíká v rychlém tempu a dominují jí stylizovaná přehrání oblíbených písní a klíčových vystoupení zpěvákovy kariéry. Momentů z Bratislavské lyry či z cest po Japonsku, Kubě, Francii a dalších zemí si tedy fanoušci užijí až až.

Přehrajte si trailer Inspirace moderně pojatými hudebními biografie jako Elvis či Rocketman je patrná, avšak tyto filmy přece jen pod barevným pozlátkem a dynamickým střihem (což společně s rychle švenkující kamerou a výraznou výpravou nechybí ani zde) nabízely i nápaditější pohled pod masku známého umělce či dokonce výpověď o dobových poměrech v hudebním průmyslu. Tyto ambice však Duchoň nemá. Chce pouze lákat na popkulturně rozpoznatelné prvky podané natolik lákavě, aby absence esence byla co nejlépe schovaná. Vystihuje to koneckonců i karikaturní cameo Vojtěcha Kotky coby božského Káji, pro příběh zcela zbytečné, avšak marketingově atraktivní.