Jak řekl sám režisér Peter Bebjak, žánr mysteriózního hororu na Slovensku žádnou tradici nemá – o to více si musím cenit snahy, která za vznikem této adaptace stála. Trhlina je natočena podle úspěšné knižní předlohy, v níž si Jozef Karika pohrával s pověstmi o lidech zmizelých kdesi ve slovenských lesích. Přidejme si k tomu prvky found footage a hned nám vyvstane paralela se Záhadou Blair Witch; zde se však tvůrci zjevně pokoušejí o mnohem víc – jenže se střídavými úspěchy.

Nelineární příběh rámcuje linka ze současnosti, v níž podivný fanoušek unese úspěšného spisovatele a donutí ho poslouchat svůj příběh. V něm vzpomíná na rok staré události, které ho společně se třemi dalšími lidmi dovedly až k prozkoumávání tajemné hvozdnaté oblasti, v níž během posledního století zmizela řada lidí. Zní to celkem divoce a přesně takové to i je – musíte přistoupit na značně roztěkaný způsob vyprávění, v němž se s odpovídáním na nastolené otázky zrovna nespěchá.

Už úvodní půlhodina, odehrávající se v prostorách bývalé psychiatrické léčebny, zavalí diváka spoustou klišé a mýtů o tom, kterak se v minulém století léčily psychické problémy. Ne vše je zcela přesné, což by ani tak nevadilo – problém je spíše v úmornosti, jíž se vyznačuje celá téměř dvouhodinová stopáž. Subjektivně totiž čas plyne mnohem pomaleji, a to především kvůli všudypřítomnému vysvětlování. Dialogy jsou přehlceny nekonečným mudrováním, v čemž je více než patrná knižní předloha. Tato filmová verze je navíc jen sestříhaná z třídílné minisérie, která bude odvysílána slovenským divákům – na podlaze střižny tedy nejspíš zůstaly ty atmosféričtější pasáže, aby toho bylo ve filmu raději co nejvíce vysvětleno. Těžko říct, zdali tento přístup celku spíše neškodí. Přece jen totiž dochází k podivnému efektu, kdy je divák na jednu stranu zahlcen mytologií a informacemi a na druhou lehce znuděn táhlým dějem.

Kamera se zpočátku hodně zaměřuje na detaily tváří, postupem času přejde i k nějakým těm celkům. Ponuré barvy korespondují s tématem a až na přítomnost jediné známé písně (od kapely Zrní) je celý audiovizuál pěkně sladěn a připomíná třeba nedávnou tuzemskou Pustinu – zde tedy výtky nejsou na místě. Bebjak má technickou část řemesla zvládnutou, což ostatně ukázal už ve svých předchozích počinech Čistič a Čára – ovšem stejně jako u nich zůstává vypravěčsky tak nějak na půli cesty. Jeho záliba v nedořečenosti a neprvoplánovosti je sice sympatická, avšak zdaleka ne vždy to funguje a výsledky pak působí dosti rozháraně. Což se v tomto případě projevuje hlavně ke konci, který opravdu není určen pro racionální povahy a posouvá mysteriózní survival za hranici jeho zkousnutelnosti. Rozličné významy si v něm snaživý divák najít může, ale těch odměn za trpělivost je přeci jen dost málo…