Steven Soderbergh nepolevuje v překotném tempu a každý rok se vytasí minimálně (!) s jedním snímkem. Obdivuhodné tempo filmaře, jenž svá díla zpravidla i snímá a stříhá, však jeho titulům z určitého úhlu pohledu možná až škodí – málokdy se totiž podaří kolem novinky vybudovat dostatečný buzz, a tak ještě než se dané dílo stihne dočkat adekvátní pozornosti, přijde Soderbergh s něčím dalším… My jako diváci však z plodnosti a produkční efektivity atlantského rodáka můžeme jen těžit, jelikož nedlouho po stylové hříčce Operace Black Bag můžeme vidět další titul, jenž lze na první pohled přejít jako něco nevýrazného a poněkud obyčejného, přitom už ale tuším, že se Soderbergh (opět) podívá do mého výročního žebříčku nejzajímavějších filmů roku.

„Nejste umělkyní díky mně, ale kvůli svému posranému dětství,“ vysmívá se mladé malířce Lori výtvarný doyen Julian, toho času jen vzpomínající na zašlou slávu. Lori k němu přichází zdánlivě proto, aby se stala jeho asistentkou a od zkušeného mistra odkoukala umělecké finesy; ve skutečnosti ji však najali Julianovi chamtiví potomci ve snaze naposledy se obohatit na otcově slávě.

Christopherové: FOTOGALERIE

Kdesi na Julianově rozlehlé půdě se totiž nachází rozpracovaná série obrazů (s podobiznami muže známého jako Christopher, odtud název filmu), která by mohla mít na rozdíl od zbytku Julianovy pozdní tvorby nemalou hodnotu. Zapšklý, láteřivý geront však za pomoci vytříbené rétoriky spílá všem okolo a svým (podle jeho názoru nepříliš povedeným) dětem rozhodně nehodlá nic ulehčit. Syn a dcera, sami umělecky neschopní, tudíž hodlají s otcovou tvorbou spekulovat pomocí padělků, které má vytvořit právě Lori.

Odlehčeně kriminální námět se postupně zamotává, rozplétá a následně smotává zase trochu jinak. Odhalujeme různé vrstvy protivného patriarchy i ambiciózní tvůrkyně a jejich vzájemný vztah je o poznání komplikovanější, než se zprvu zdá. Jejich břitké dialogy, v nichž se střetává nonšalantní, leč arogantní povýšenost s tajemným klidem, jsou nejen skvělou hereckou příležitostí pro Iana McKellena a Michaelu Coel, jejichž dynamika funguje na výbornou, ale i promyšleným způsobem, jak v hávu konverzační krimi komedie zpracovat skutečně podnětná témata.

Ty se týkají hlavně limitů a možností mezigeneračního dialogu. Julian představuje starého, bílého, heterosexuálního muže s gustem křičícího na mraky poměrů 21. století, jimž už dávno přestal rozumět. Teatrální vyřídilkou zakrývá vnitřní zchátralost i nenaplněnost určitých potřeb. Zato Lori se coby mladá černoška protlouká světem bez privilegií, o jejichž přidělení rozhodují právě jedinci jako Julian. Snad i proto jí láká umění padělání, vžívání se do role někoho jiného. Je nečitelná, odtažitá, přitom však autentická.

Jejich vzájemné oťukávání, kooperaci i kompetici spojuje vášeň k umění. Mohou mladí pokračovat v projektech, které jejich předchůdci zahájili? Soderbergh se opírá o chytrý, vrstevnatý scénář Eda Solomona, který si práci s upovídanými postavami a hravými zvraty vyzkoušel už u prvních dvou dílů Podfukářů či pár let staré Soderberghově kriminálce Žádné prudké pohyby. V závěru nesklouzává k nepatřičné sentimentalitě či banálním rozhřešením, což výsledný dojem ještě umocňuje. A jistě není náhodou, že téma nepřímo naťukává i současné otázky ohledně umělé inteligence a kopírovatelnosti uměleckých děl. 

Přehrajte si trailer Soderbergh i tentokrát chytře pracuje s kamerou, porušuje pravidlo osy v zajmu změn perspektivy a neotřelými úhly kamery diváka vtahuje do Julianova stylového domu. Nezaostřenost částí obrazu u leckterých scén vytváří až artistní dojem a připomíná, jak film o umění může být sám uměleckým dílem. Dynamická kamera napomáhá i udržení pozornosti v dialogově zatěžkaných momentech, díky čemuž je snímek zvláště pomalý i svižný zároveň; díky (pro Soderbergha typické) nepřestřelené stopáži však nudit nezačne. V součtu lze tedy najít požehnaně kladů na to, abyste tomuhle dílu, jež neútočí na vaši pozornost na první dobrou, dali šanci.