Na rovinu přiznám, že se mi první Podfukáři líbili. Jistě, celé to bylo postavené na tom, že hlavním hrdinům jejich fígle vycházejí spíš s pomocí filmové než opravdové magie a scenárista musel shůry řešit celou řadu zapeklitých situací, ve kterých hrálo roli nikoliv pečlivé načasování, ale prostě jen náhodné klapnutí, přesně podle vůle autora. Pokud jste se ale přes tyhle neviditelné nitky, díky nimž vždycky všechno vyšlo, dokázali přenést, měli Podfukáři také skvěle poskládaný casting a Louis Leterrier jim dokázal dát patřičný drajv - dost možná to byl jeho nejlepší film od prvního Kurýra nebo Utrženého ze řetězu. Prostě taková ta efektní jednohubka, na kterou si možná občas vzpomenete, protože jste v dětství baštili Copperfielda. Nic míň a nic víc.

Podfukáři 2: FOTOGALERIE

Takové kliky si pokračování nezaslouží, i kdyby vydělaly bambilión. Vážně totiž hrozí, že se při opakovaném ždímání prostě utnete a chybějící moment překvapení vám zatluče do rakve první i poslední hřebík. Podobné dobře míněné rady jsou ovšem v Hollywoodu házením hrachu na zeď (nošením dříví do lesa, sov do Athén, existuje vlastně nějaká moderní verze tohohle pořekadla?), takže tu máme pokračování jak přes kopírák, jehož jediným lákadlem je podle trailerů účast Harryho Pottera. Tentokrát ovšem bez hůlky a s plnovousem.

Obsazení Daniela Radcliffa je roztomilým pomrknutím, které ovšem snímek nikdy nezužitkuje nad rámec scény z upoutávky. Tím ovšem problémy teprve začínají, protože tahle kouzelnická týmovka rychle začne připomínat druhé Dannyho parťáky, jak dějem, tak sestupnou kvalitou čehokoliv. Podfukáři jsou možná globálními celebritami, ale jde po nich FBI i někdo tajemný v pozadí, kdo si s nimi chce vyřídit účty z dřívějška. Zmínkou o Dannyho parťácích jsem vám možná napověděl až příliš, ale děj je natolik průhledný, že si vlastně budete jen odškrtávat jednotlivá klišé - trauma z dětství, otec-syn, postavy přebíhající z jedné strany barikády na druhou, moudrá čínská žena... na co si vzpomenete, to Podfukáři vytasí.

Vlastně přes všechny ty povinné prvky není ani čas na nějaké to kouzlení, ve filmu je v podstatě jen jedna jediná velká scéna s krádeží všehoschopného mikroprocesoru, která má potenciál vás jako že ohromit - pokud si ovšem nevšimnete toho, že veškerá magie je složená z CGI a nikoliv praktických efektů, což karetní triky Davea Franca docela shazuje. Akční finále v Londýně je pak tak trochu columbovským finišem, kdy se musí několik linek spojit a vysvětlit, což funguje o poznání hůře než v jedničce, protože spousta řešení je evidentně vycucaná z prstu a divák je navíc řeší už během předchozího děje, takže si opět jen odškrtává předvídatelnou tajenku.

Ze všeho nejdůležitější je ale pověstný slon v místnosti, do kterého si teď musím kopnout. Určitě jste četli o tom, že Warcraft vydělal v Číně za víkend pětkrát víc než v USA. Americký box office přestal být pupkem světa a všechno se teď bude šít na míru asijskému publiku. Co z toho asi vznikne za hybridy? Podfukáři 2 vám dají odpověď ještě předtím, než se stihnete zeptat. Dobrá půlka filmu se odehrává v Macau, kam se hrdinové doslova propadnou/teleportují. Opakovaně je nám sděleno, že právě tady začala kouzelnická tradice a maličkou roli tu má čínská superhvězda Jay Chou. Vidíte ho i na plakátech, ale ve filmu je všehovšudy šest minut a v podstatě nic moc nedělá (což je dobře, protože Jayův herecký rozsah je někde na úrovni Ládi Hrušky).

To ale zdaleka není všechno. Mám totiž pocit, že řada dějových prvků - slapstickově otravná postava Lizzy Caplan, Woody Harrelson (nebudu spoilerovat, až uvidíte, tak pochopíte) a skoro až tragikomické odhalení hlavního intrikána - byla ušita na míru asijskému publiku, které má rádo přepálený humor plný velkých gest a odhalení. Na západní publikum budou Podfukáři 2 působit místy až křečovitě, protože scénář nemá žádnou soudržnost a totálně se rozpadly i vztahy mezi jednotlivými postavami. Konflikt mezi Jessem Eisenbergem a Markem Ruffalem je neuvěřitelně vychtěný a celá řada zvratů je poháněna vyumělkovaným nedorozuměním. Film, který se snaží diváka přechytračit, nemůže být vyloženě hloupý nebo lajdácký. Podfukáři 2 jsou obojí.

Nijak tomu nepomáhá ani režisér Jon M. Chu (G. I. Joe 2), který sice umí řemeslo, ale nedokáže líbivou akci poskládat dohromady a mám pocit, že ani neumí pracovat s herci během dialogů. Působí tak skoro jako tápající imitátor toho, co v jedničce fungovalo. Opisuje, aniž by chápal podstatu, takže většina filmu vyzní neuvěřitelně prázdně a samoúčelně.

Přehrajte si trailer A právě tohle sráží pokračování Podfukářů na kolena nejvíc. Jedničce jste mnohé odpustili, protože přišla s něčím novým a neokoukaným. Dvojka na to nechce navázat, ona to ani nedokáže přesvědčivě zopakovat. Je to jako když jdete po letech na představení, na kterém už jste jednou byli a líbilo se vám, jen abyste zjistili, že se komplet změnil realizační tým a stejné finty v podání někoho jiného už prostě nefungují. Zjištění o to smutnější, že tváře před kamerou až na výjimky zůstaly stejné a ještě se naparují jako světoznámé celebrity, žijící ze slávy událostí prvního dílu.

Znáte to, čím víc stoupáte, tím tvrdší je pád. A proto radím, abyste si do kina vzali padák, pokud chcete svoje oblíbené kouzelníky ještě jednou potkat.

P. S. Je mi líto Morgana Freemana, protože některé repliky jsou skutečně na pováženou. Jenže pak se ve filmu objeví ještě jeden starý známý. A tam už bych rovnou vyhlásil atentát na scenáristu.