Steven Soderbergh patřil ještě někdy v roce 2012 mezi jedny z mých nejoblíbenějších režisérů. Trilogie Dannyho Parťáků, senzační Nákaza, nedejbože starší věci jako Erin Brockovich nebo Traffic. Vlastně i to Bez kalhot prostě šlapalo. Jenže do toho taky natočil kupu divných věcí, které jsem záměrně ignoroval, protože mě nezajímaly, nebo rovnou děsily. A jak se ukázalo v letech následujících, právě taková tvorba u něj začala převažovat. Taky jsem od Loganových parťáků už víceméně nic z jeho experimentální fáze neviděl.

Do kina mě přitáhl zpátky až nyní se svou novinkou Operace Black Bag, což je v podstatě taková špiónská anabáze na elegantně zamotané thrillery, které mě nejen od Sodebergha bavily vždy nejvíc. Na rozdíl od mých kolegů z prvních dojmů mám ale přece jen pár výraznějších výtek.

Scénář zde například psal David Koepp, což je Sodeberghův častý spolupracovník, jenž má za sebou ale i posledního filmového Jacka Ryana, Indiana Jonese, Muže v černém nebo závěr langdonovské trilogie Inferno. Jinými slovy blockbusterový harcovník s nevyváženou formou, jenž tentokrát napsal film, který se ale jakékoli akci, napětí nebo jen trochu rychlejšímu tempu snaží za každou cenu vyhýbat příběhem, jenž je jako dělaný pro divadlo. A já si nejsem jistý, že Koepp pro něco takového byl tou nejlepší volbou.

Z Black Bag je často cítit, že by z nějaké ambicióznější (ve smyslu velkolepější) pasáže mohl jenom těžit, ale z důvodu rozpočtu a možná i snahy o co nejpřízemnější pojetí mu to nebylo povoleno. I ten Fincherův Killer s Fassbenderem je vlastně mnohem dynamičtější, byť pořád vesměs komorní podívaná. Nepomohlo by to přitom jen tempu, zároveň to mohlo fungovat jako odlišení se od čím dál nabitější seriálové konkurence a důvod, proč film navštívit v kině v době, kdy takové věci lidé vyhledávají spíše doma na streamu. Ale to se na to možná dívám zbytečně moc z byznysového pohledu.

Mnohem vážnější problém je, že zatímco v úvodu se celá zápletka tváří velice komplexně, její postupné rozmotávání vlastně až tak oslnivé není. Střídání různých sledovacích technik, nenápadné zneužívání pravomocí nebo rovnou vlastizrada jsou zde sice na denním pořádku, ale podstata toho se víceméně opakuje a ve chvíli, kdy vám dojde, že to je celé vlastně dost prosté, film skončí. Jinými slovy finále působilo až neadekvátně jednoduše a přímočaře na to, jak byly karty rozdány v úvodu. Skoro jako by se zvolila cesta všelijakých kompromisů kvůli něčemu, co se nakonec nedostavilo. Asi už bych ale mohl být konkrétní, co?

Děj se točí kolem páru George (Fassbender) a Kathryn (Blanchett), kteří spolu pracují pro stejnou vládu i organizaci, ale každý na jiném oddělení. V tomhle světě tak přirozeně existuje hromada věcí, jež si z profesních důvodů nesmí vzájemně říkat, a takovým se právě říká „Black Bag“. Když tedy George, odborník na výslechy a odhalování pravdy zjistí, že mu jeho žena možná neříká všechno (mimochodem se to dozví hned v úvodní sekvenci natočené stylově na jeden záběr), rozjede náročnou hru, do níž zapojí ještě pár dalších kolegů a kolegyň z práce rovněž podezřelých ze stejné činnosti jako Kathryn, aby se dobral pravdy.

Výsledkem je tak v podstatě čistokrevná komorní konverzačka, která se nebojí fungovat tak trochu jako špionážní thrillery Johna le Carré. Jenže na rozdíl od nich se tady žádná z postav nebere příliš vážně, čímž pak vzniká řada záměrně úsměvných momentů, které z Operace Black Bag dělají skoro komedii. Tohle oscilování mezi žánry v kombinaci s prvotřídně poskládaným obsazením (vedle těch dvou zde hrají taky Tom Burke, Regé-Jean Page, Naomie Harris, Marisa Abela, Pierce Brosnan nebo Gustaf Skarsgård) je pak jednoznačně devizou celého snímku a hlavním důvodem, proč vás 93minutová stopáž nestihne nikdy ztratit natolik, abyste nad její zápletkou nebo konkrétními situacemi museli více přemýšlet. 

Na druhou stranu je třeba varovat, že tempo filmu patří jednoznačně k těm pomalejším a třeba prostřední pasáž snímku, kdy se začne nejvíc řešit zdejší macguffin, a přitom se trochu přešlapuje na místě, zkrátka drhne. Některé postavy pak nedostanou tolik prostoru, jako by si asi zasloužily (šedivý Brosnan), a než se člověk naděje, najednou se řítíme ke katarzi, zatímco potenciál zápletky zůstává do nějaké míry stále nevytěžený.

Jistě, dialogy jsou řízné, kamera čaruje nejednu fantastickou hru s kompozicí, herecký ansámbl se baví a je viditelně nalazený na to samé, co zbytek štábu. V tomto směru se jedná pro Soderbergha skutečně o návrat k formě z toho roku 2012 (nebo dejme tomu 2017, kdy dorazily Loganovi parťáci), protože Black Bag alespoň vypadá filmově a má svým divákům co nabídnout. Je ale otázka, jestli v roce 2025 zkrátka není ta nabídka až příliš jednotvárná a možná trochu moc na efekt bez té náplně uvnitř.

Přehrajte si trailer Operace Black Bag pro mě určitě nebude novou soderberghovskou klasikou, tak jako jsem si zamiloval svého času Dannyho parťáky, dokonce z toho nevypadla ani ta vážnější verze Mr. & Mrs. Smith, kde bych se bavil ironickými poznámkami a rochnil se v tom, čím si hlavní pár prochází. Nejvíc mi vlastně snímek připomínal Polanskiho Boha masakru. Trochu absurdní, odehrávající se de facto jen v pár místnostech a vykreslující zejména mezilidské vztahy, a jak ty následně ovlivňují všechno ostatní, zde tedy zejména tu pracovní sféru. Jen si u toho říkám, jestli jsem zrovna tohle dostat měl, a jestli není škoda, že se prostředí tajných agentů nevyužilo skutečně k něčemu víc... strhujícímu a sexy.