Při objevování filmografie Romana Polanského je dobrodružné, jak pokaždé začíná odjinud. Každý jeho počin je totiž jakoby od někoho jiného. Jít na Polanského film není ani přes blízké temné podtóny to samé jako například na Fincherův thriller, ač mají oba pověst necitů a precizních „control freaků“. Že jde o filmy jednoho tvůrce je u Polanského zřetelné až z hodně, hodně široké perspektivy. Polanski není tvůrcem, který by obsesivně stále dokola točil jeden a týž film (i když důvody by se rozhodně našly), nemá snadno identifikovatelné trademarkové záběry, barvy či symboly, k žádnému herci nepřilnul natolik, aby se stal jeho dvorním. Zjevně netočí z musu, aby si vydělal (ehm, zaplatil právníky), ale protože ho pohyblivé obrázky evidentně baví a ani blížící se osmdesátka nijak zásadně nenahlodala jeho schopnosti, jako je tomu u jiných souputníků. Status univerzální stálice a bilanční ceny za celoživotní dílo jsou tudíž zasloužené.

O to víc překvapí, s jakými v posledních letech pracuje scénáři. Téměř vždy v nich něco chybí nebo nefunguje tak, jak by mohlo. Plynulý, v podstatě bezešvý tok vyprávění souvisí především s jeho tvůrčím nasazením a schopností odvést pozornost od nefungujícího detailu k uspokojivému celku. Nejinak je tomu i u Boha masakru, kterého vzhledem k titulu provází větší očekávání i lepší pověst, než je výsledek. Ten bohužel není neoddiskutovatelně boží ani dost „maso“. Kdo snad stále očekává, že maniakální Christoph Waltz – kdo taky jiný – na konci z pod saka vyloví mačetu a začne to řezat hlava nehlava, musí o sál dál. Že by si toho byli vědomi i tvůrci, když v konečném stádiu kampaně vypustili z přejatého titulu hry Yasminy Rezy onen božský element?

Tahle probírka falešných jistot, lability, závislosti, xenofobie a špatně maskovaných atavismů dvou rozdílných manželských párů, které se sešly v korektním duchu vyřešit banální bitku svých potomků, vlastně co do zákrut lidské psýchy není ani zásadně objevná, třeskutě humorná (jak slibovaly některé trailery) či kdovíjak drze přímočará. Jen se toho v ní hrozně namluví a skoro nic nestane. V kinematografii je mnoho příkladů, kdy to nutně není na závadu.

Stejně tak to nemusí vadit na divadle, kde si je divák mnohem více vědom časoprostorového omezení a zcizujících efektů. Tvůrci tu musí klást větší důraz na „herecký flow“ a spoléhat na výměnu energií mezi pódiem a hledištěm. Z ohlasů na internetu je jasné, čím divadelní Bůh masakru u nás i v zahraničí tak zapůsobil. Na plátně ale mnohem víc vynikne, že se hlavní linie rozmělňuje v desítkách odboček (typu telefonát s matkou) a vtipných, ale přece jen odstředivých etudek (Kate Winslet a alkohol holt nejdou dohromady), které natahují stopáž seč jim síly stačí. Schéma je jednoduché: nastolí se téma, kdosi záhy odvede pozornost, ostatní se chytí a "řeší všechno, jen ne to". Pak se sice na chvíli vrátí k prvotní příčině, ale dlouho jim to nevydrží. Podle očekávání vznikají nedorozumění, nečekané aliance jedněch s druhými, větrají se kostlivci a slušní lidé ukazují, jak tenká je slupka jejich dobrého středostavovského vychování.  Námitka, že „o tom to přece je a postavy ani nemají nic vyřešit“ má oprávnění tehdy, pokud Boha masakru budeme brát za zfilmované divadlo či zkrácený záznam hry, který by mohl stejně dobře fungovat i ve čtvrtek večer na ČT2.

Ve filmu se tím ale jen zakrývá, že základní mechanizmus situace tu vůbec nefunguje. Ten vidím ve schopnosti udržet čtyři rozhádané čtyřicátníky přirozeným způsobem pohromadě a přihazovat pod kotlem. Zatímco v reálném světě bych poločas rozpadu čtyřúhelníku a konec vyjednávání tipoval nejdéle do první urážky, ve filmu si všichni kálejí na hlavu a nikomu to vůbec nevadí. Hlavně, že se můžou hádat… a zvát se na další kolo pohoštění. Prostě scénář je chce v klinči – a taky je v něm udrží, i kdyby to vůbec nedávalo smysl a všechno se pětkrát zopakovalo, že už to nebaví ani to zrcadlo, které se jindy tak rádo nastavuje. Důsledek? Po dvaceti minutách není kam kráčet a musí nastoupit odbočky, berle a výplně. Však on si toho nikdo nevšimne. Ty dva paradokumentární záběry, díky nimž se dostaneme i mimo výheň, však napovídají, že nejde o film na divadle a máme hledat souvislost mezi barvitým obrazem a všedním rámem.

Problémem filmu opravdu není situace, ta je dostatečně všední, aby byla životná i zábavná. Zásadní slabinou není ani prostorové omezení (oč méně toho bylo v Pohřben zaživa), Polanského režie či skvěle obsazení herci, kteří na daném půdorysu báječně využívají řeč těla a svou dvojí hrou ještě víc zdůrazňují komunikační rozpory. Slyšet jejich slovní „ano“ a zároveň vidět sotva postřehnutelné náznaky naprostého nesouhlasu je jedním z dobrých důvodů, proč dát filmu šanci. Celkově  je ale Bůh masakru krotký a - nerado se mi to u Polanského říká - trochu do počtu.

Bůh masakru z naší strany nežádá jinou oběť než sto a víc korun za vstupné. Dáte je? Obávám se, že v úhrnu toho nakonec nedává tolik jako jiné komorní klasiky, předchozí Polanského filmy, tím méně ty nejlepší komedie poslední doby. A vůbec, nechce se vám tentokrát raději do divadla, mezi živé lidi?