Vznikem některých filmů jste překvapeni. U některých filmů je to v pozitivním slova smyslu, u jiných v negativním. Jindy tak napůl. Když se podíváte do závěrečných titulků filmu Důkaz, v nichž figurují jména bratří Weinsteinových, napadne vás, že jak je vůbec možné, že takový film prosadili do výroby. A dojdete k závěru, že to muselo to být jedině tak, že jim někdy někdo na poradě Miramaxu podstrčil k podepsání lejstra, která spouští produkci. Režisér Madden se pustil do natáčení a duo „buldozerů produkce“ začalo řešit svůj hojně diskutovaný odchod a možná právě proto mu do toho moc nekafrali. Aby bylo jasno: film Důkaz je brilantní podívaná, ale je zároveň nutno dodat, že vzhledem k dřívější produkci Miramaxu (všichni ti Angličtí pacienti nebo Zatímco jsi spal) je méně divácky vstřícný, vizuálně méně ambiciózní, méně epicky rozmáchlý… Slovo „méně“ figuruje snad ve všech přívlastcích, které máme na slovní spojení „Miramax a jeho filmy“ zavěšeny.

Ale nutno též na vyvážení předchozí dvojznačné věty říci, že je dobře, že Důkaz vznikl, poněvadž ukazuje, že i snímky, v nichž nevybuchují hlavy a éterem nelétají hrubozrnné hlášky kadencí pět za vteřinu (jinak nic proti tomu) mají právo na existenci a své diváky si najdou. I kdyby to měli být jen intelektuálové, kteří viděli původní komorní divadelní hru z roku 2000 od Davida Auburna, nynějšího držitele Pulitzerovy ceny, a chtějí se přesvědčit, že ne vše, co padne do hollywoodských sklíčidel, je po stránce sdělení hodno odpisu a pohrdání. Ale je několik dobrých důvodů se domnívat, že se filmu najdou i jiní.

Ne že by Důkaz na plátně ztratil cokoliv ze své divadelnosti. Díky Maddenově střídmému a neefektnímu režijnímu podání se prakticky celý děj odehrává v jednom domě, jeho sdělení je neseno dlouhými dialogy či monology bez jediného střihu, osvětlení i výprava jsou tlumené a největší akcí je, když jedna z postav v afektu shodí ze stolu hromadu knih. Jediným ozvláštněním je narušení divadelní jednoty místa a času, neboť děj je více méně umně poskládanou koláží vzpomínek, flashbacků a časových posunů, které vrcholí očistnou emocionální lázní. Což také znamená, že tato forma někdy klade na divákovu pozornost docela velké nároky a osobně by mě zajímalo, jak to samé vypadá na pódiu, které má co do vyjádření času mnohem menší možnosti. Pro ty, kdo se orientovali ve 21. gramů a Memento však jde o naprostý standard. Toť vše. Tedy zdánlivě. Auburn, který se ujal přepisu vlastní hry do podoby scénáře, totiž dokáže skvěle zahákovat divákovu pozornost tím, do jakého mystéria zavinuje své aktéry, motivace jejich činů i motiv hledání pravdy a smyslu.

V kostce se hraje o tomto: Robert (Anthony Hopkins) byl matematikem, který možná vymyslel geniální matematickou formuli. Nicméně jeho dar byl vykoupen i duševní nemocí, do které se nořil na celá dlouhá léta. Jeho dcera Catherine (Gwyneth Paltrow), která také matematiku studuje, žije v jeho stínu. Nicméně jisté indicie by nasvědčovaly, že jeho genialitu zdědila. Možná. Kdo ví. Někdy se spíše jeví jako značně emocionálně nestabilní a neschopná samostatného života. A ne nadarmo se jí její racionální sestra Claire (Hope Davis) snaží přimět k tomu, aby se přestěhovala do její blízkosti. Čtvrtou postavou je student Hal (Jake Gyllenhaal), který snaží pročíst Robertovými komplikovanými matematickými zápisky a dobrat se jeho myšlenkových pochodů…

Téma ohledávání pomezí geniality a šílenství samozřejmě není nikterak nové. Většině z nás se při něm vybaví Čistá duše od Rona Howarda, těm šťastnější jedincům pak i Pi od Darrena Aronofského. V posledních několika letech je to však zřejmě poprvé, co se toto téma exponuje prostřednictvím motivu rodové linie a ještě k tomu, aby tím, kdo nás neustále znejišťuje v našem hodnocení situace, byla žena. Jakoby si Auburn řekl „Dost bylo mužských géniů“. A nutno říci, že toto jeho ozvláštnění vůbec nepůsobí nuceně, jako když se poněkud absurdně stanovují kvóty, kolik žen by minimálně mělo být ve vládě. Naopak se tím dostáváme na pole, které je dosud prakticky neorané. Auburnem dobře napsaná a křehkou Gwyneth Paltrow, která bezesporu podává nejlepší výkon své dosavadní herecké dráhy (ano, ještě lepší než v Zamilovaném Shakespearovi, za kterého dostala Oscara), niterně podaná Catherine díky tomu svou hrdinku obdařila velmi důvěryhodně exponovaným rozporem mezi rozumem a citem, kdy ani ona sama neví, co předchází čemu a na jakém základě vlastně vznikají její matematické teorie. Je to jen chladné rácio nebo se na jejich formulování podílí i cit, předtucha a jakýsi šestý smysl? Jak to, že časem vyřeší všechny matematické operace, na nichž se kdy zasekne? Na tucty podobných otázek, s nimiž divák překvapivě hodně souzní, je úspěšně naroubován motiv strachu – co když se jednou, stejně jako její otec, ztratí ve světě sinů a kosinů a už nebude cesty zpět? (což nádherně ukazuje asi nejsilnější noční scéna, kdy Robert nutí Catherine, aby si s ním prošla teorii, kterou právě dokončil). Catherine se také bojí, že nebude v matematice tak dobrá, jako její otec, zároveň chce stát na vlastních nohou - a to i ve vztahu k sestře, která má neustále tendenci ji někam tlačit.

Samozřejmě ani Důkaz se neobešel bez pár nedokonalostí, které však padají na úkor toho, že jde původně o divadelní hru. Někdy totiž přes své silné sdělení působí málo filmově, ba až televizně staticky a ačkoliv je film více méně komorním koncertem čtyř postav, nejvíce je slyšet jen jeden hudební nástroj (Paltrow). Což je škoda, protože zbylé tři by si vzhledem k dané stopáži zasloužily trochu více prostoru. Důkaz si své diváky určitě najde mezi těmi, kteří mají rádi, když v nich příběhy ještě dlouho rezonují a doznívají. A tak mě napadá, že by se diváci možná mohli rekrutovat i z řad našich rodičů, kteří někdy skuhrají nad tím, že dnešní filmy už nejsou tak dobré jako ty za jejich mládí. Sice je to mýlka, ale nechme je při tom. Bonus filmu Důkaz navíc: pro vychutnání filmu plně postačují znalosti matematiky z prvního stupně ZŠ…