David Fincher je pojem. Vizionář, hračička, puntíčkář, obsesivní perfekcionista a člověk, co se radši vzepře systému, než aby slevil ze svých nároků. Jen velká náhoda a ještě větší talent chtěly, aby se proslavil a našel si své věrné publikum, které pravidelně odměňoval portréty patologických hrdinů, často produktů světa kolem nich, jež je dusí svou náručí. Ať už jde o temné nepřátelské město v kriminálce Sedm, alegorický boj s dobou vymknutou z kloubů v Klubu rváčů, marností černobílého uvažování o světě jako věčném boji dobra a zla v Zodiakovi. Sérioví i jiní vrazi se u Finchera proměnili v posedlost. Nutkavé studium jejich myslí nám přineslo filmy jako Muži, kteří nenávidí ženy, Zmizelá, seriálový projekt Mindhunter, nebo právě nejnovějšího Zabijáka. Adaptaci francouzské grafické novely (záměrně nepíšu komiksu) plánoval Fincher už po Zodiakovi, kdy mu v rámci rešerší uvízla ve spárech, ale musel čekat skoro další dvě dekády, než si mohl oblíbenou jednohubku za velké peníze natočit.

Jde tedy o projekt s hlubokými kořeny, nikoliv o důsledek nakoukávání Johna Wicka, při kterém si mohl David Fincher říct „Ok, tohle je cool, ale jak by to asi vypadalo doopravdy?”. Jak fungují nájemní zabijáci v našem světě, kdy je jejich životním údělem minimalizovat chyby a rizika, proplouvat netušeně davem, využívat všech skulin a nedokonalostí systému, aby se vyhnuli dopadení. Takoví nechodí v dlouhých pláštích, neříkají před zmáčknutím spouště u spánku líbivé one-linery a neknokautují ochranku klubu dokonale zalomenou otočkou z rozeběhu. Proč? Protože takhle se to dělá jen ve filmech. Fincher se rozhodnul opustit tradiční stylizaci a všechny karty sází na Michaela Fassbendera, kterého budete dvě hodiny pozorovat při práci. 

Je to málo (efektní)? Je to moc (efektivní)? Zabiják není zábavný, ale rozhodně je fascinující. Úvodní patnáctiminutovka, která by minimalistům dost možná stačila sama o sobě, vás zasvětí do života nájemného vraha, co si chce svoje peníze ve zdraví užít. Je to jako sledovat špičkového stealth hráče, jak drtí nejnovější verzi videoherní série Hitman. Vyčkávání v prázdném bytě přes ulici, pečlivé zametání stop vlastní přítomnosti ve světě, kdy má digitální ocásek a deset hodin denně na bezpečnostních kamerách snad každý z nás, úzkostlivá opatrnost, a nakonec osudové dvě sekundy naplněné adrenalinem. Tady by to klidně celé mohlo skončit, ale ono to teprve začíná. Fassbenderova bezejmenná postava, vykreslená do té doby jako neomylný vlk samotář, poprvé v kariéře mine svůj cíl a tím vědomě rozbíhá zákulisní mechanismus.

Fincher vám o něm nic nepoví, stejně tak je na slovo skoupý i Fassbender, který k publiku promlouvá primárně skrz samurajsky oduševnělé monology, v nichž jeho vnitřní hlas popisuje pracně získané know-how. Z lovce se stává lovený, vedlejší produkt zpackané mise, který je potřeba uklidit. Nadčlověk z první čtvrt hodinky je pryč, Fassbender není v likvidačních scénách bourneovsky neomylný, schytává rány a je přes nepochybnou fyzičku spíše zhmotněným triumfem vůle a zkušenosti. 

Jedinou výraznější potíž mám s tím, že je nám bezejmenný vrah představen jako mistr svého řemesla, někdo kdo evidentně vydělal obrovské množství peněz, má spoustu vybavení, ale od první chyby nám Fincher až zálibně ukazuje, že opravdový život není jen sbírkou naučených situací z knížek. Jako by si dělal legraci z gaučových expertů, ale zároveň ustavil na začátku svého hrdinu jako vrstevníka Johna Wicka, co má pod podlahou trezor plný smrtonosných rekvizit. Možná i proto je pro zvídavého diváka v některých momentech těžké oddělit tvůrčí sarkasmus od nečekaně kličkující dramaturgie. Lepidlem, které podobné situace odsouvá do pozadí, je zas a znovu brilantní Fassbender. 

Skrz svou osobní misi se prokousává neúnavně a mechanicky. Zabíjení je pro něj rutina, pečlivě kalkulovaná choreografie, v níž se nechce nic ponechat náhodě. Fassbenderova kamenná tvář se dokonale ztrácí v až nepřátelských kulisách anonymních ulic a domů, v nichž hledá své cíle. Hudba chybí, resp. je nahrazena reznorovskou kakofonií každodenního hluku metropolí či ambientu venkovských samot. Na devítipalcové hřebíky mimochodem v jedné klíčové scéně také dojde, ale vypiplaný sound design je tu zcela podřízen pasivnímu sledování až roboticky nevzrušivé cesty za jasně vytyčeným cílem.

Zabijáka jen těžko budete milovat, zvlášť pokud patří Fincher k vašim oblíbeným tvůrcům. Fassbenderovi nebudete fandit, jakkoliv jeho urputnost zaslouží sympatie, je jasně naznačeno, že je kolečkem v nemilosrdném stroji, symbolem toho, že silnější požírají slabší, apatickým zaměstnancem, co apologeticky smete svou krvavou stopu tím, že lidí je stejně až moc. Absence morálního kompasu je vydávána za plus, stejně jako hra na jistotu a snaha jít si za svým. Vůbec bych se nedivil, kdyby Zabijáka vzali za svého internetoví pěšáci, co s nadšením hltají tiktoky o tom, že být sigma je nejvíc na světě – tak trochu jako když si jim podobní „machři” spletli Americké psycho s manuálem pro výchovu a rozvoj nové generace psychopatických yuppíků. I proto možná Fincher svému anthrdinovi neustále hází klacky pod nohy, aby divákům připomněl, že život není videohra.

Jenže ať už Zabijáka vnímáte jako Fincherův prostředníček systému, další lekci v chladnokrevném zabíjení, nebo prostě jen sobecký způsob jak utratit stoosmdesát milionů dolarů z nekonečné netflixovské peněženky, nelze v něm nespatřit jisté kouzlo, dokonce i v těch očividných protikladech, co by jinému filmu zlomily vaz. Kdyby se Fincher úplně zbavil onoho vnitřního hlasu, možná by stvořil snímek ještě nepřátelštější k běžnému divákovi, natož k netrpělivé tiktokové generaci, která přetáčí hluchá místa a (marně) hledá šťavnatou akci. Nenechat si vnutit až příliš atraktivní bitku v domě ve druhém aktu, nebo na jeho poměry až zbytečně doslovný závěr, dost možná by se plundrování streamerských peněženek posunulo k čitelnější dvouhodince, která pod slupkou zdánlivě banální a rituálně nihilistické pomsty skrývá celou řadu platných paralel a šibalských pomrknutí.

Zabiják nemůže za vaše prázdné životy plné opakujících se činností, vyprázdněných smyslů, zbytečných cílů a naočkovaných milníků. Nenabízí eskapismus, místo něj vás chce přetáhnout po hlavě zrcadlem. Částečně se podobá McQueenovu Le Mans, které chtělo ukázat závodění bez příkras, v celé jeho autenticitě, neférovosti a nevypočitatelnosti, jež je na hony vzdálená dramatickým fotofinišům generických brm brm blockbusterů. Zabiják diváka nebaví, protože je antitezí filmového prožitku, kdy dostáváme něco, co předem očekáváme a jsme lační po žánrových klišé. I Fincher bohužel – stejně jako tehdy McQueen – ze snahy o překlopení základního konceptu několikrát sleví. Na rozdíl od jiných mu vyčítám právě tuto zbabělost, nebo chcete-li rozpolcenost, nikoliv neochotu natočit mainstreamovou, snadno stravitelnou podívanou. 

Fassbender se pro tuhle roli narodil a Fincher s ním mohl před kamerou i za ní díky legračně přestřelenému rozpočtu trávit nekonečně mnoho času, aby se to celé povedlo k jeho absolutní spokojenosti. Povedlo se jim přivést k životu antihrdinu, co vám bude chvilku vrtat hlavou a nenechá vás spát. Bude bloumat neobydlenými částmi vaší hlavy, nečekán a nezván. Možná začnete slýchat vnitřní hlasy. Nebo jen songy od The Smiths, které pomohou zaplašit pochyby o vaší roli v divadelním představení zvaném svět.

Přehrajte si trailer V redakci se na Zabijáka podívalo půl tuctu lidí. Fascinace střídá pohrdání, neschopnost film opustit střídá neochota ho dokoukat, zklamání z mistrovy sobecké zahleděnosti do hlubin vlastního ega střídá obdiv k ochotě rozkousat ruku, co ho krmí i tu, co mu jindy tak ochotně tleská. A stejně se všichni zastavujeme na stejné číslovce. Další z důkazů pomíjivosti numerického škálování komplexních audiovizuálních děl. Zabiják vás donutí přemýšlet – v dobrém i zlém, o všem i o ničem. Buďte vděční, že to bude při pohledu do televize, monitoru či stříbrného plátna, nikoliv do ústí hlavně, jež skrývá definitivní tečku.

Film jsme probírali i v MovieZone Live: