Vítejte u recenze, kterou nikdo nechtěl psát, až jsem si vytáhnul nejkratší sirku já, protože jsem film viděl jako poslední. A vlastně jsem za to rád, protože Fincherův film má v sobě tolik kontrastů, že by si dokonce i ohlasy na něj zasloužily vlastní recenzi. Jsou totiž plné domněnek, k nimž mi recenzenti často sáhneme, ačkoliv by se to podle chytrých knih nemělo. Že má film o famózním scenáristovi mizerný scénář. A že na něj Fincher nechtěl sahat z úcty k autorovi, totiž jeho zesnulému otci. Jde o další z těch sobeckých projektů, které si na Netflix odskakují natáčet velcí tvůrci, protože jim za zadkem nestojí dva dramaturgové, špicl od studia a účetní odtrhávající stodolarovky od pusy.

Ano, na každém takovém šprochu je pravdy trochu. Mank je na první pohled banální vysvětlivkou toho, proč se hlavní hrdina Občana Kanea podobá Williamu R. Hearstovi, ale on je ten děj tak trochu omáčka. A všechny postavy v něm taktéž, s výjimkou Hermana Mankiewicze alias Manka. Gary Oldman se vlastně ani nemusí snažit, jeho postava je jako velká černá díra, v jejímž orbitu se ztrácí všechno ostatní. Ne že by si i jiní herci neurvali dobrý dialog nebo scénu, ale divák je vnímá jako stafáž a scénář jejich osudy nijak neprokresluje. Alespoň ne na první pohled. Krásně to lze vnímat na postavě Marion Davies (Amanda Seyfried), která není pouhou načančanou figurkou, ale za jejíma očima lze vnímat víc, než by řekl jakýkoliv dialog. Podobně zdánlivě plochá postava Lily Collins je vrstevnatější, než by se mohlo zdát. Možná je to tím, že herečky tohoto kalibru podceňujeme (Fincher ovšem opakovaně dokázal, že umí rozehrát jakékoliv dřevo), ale mnohem spíš jde o to, že scénář Finchera staršího je vše jen ne konvenční, ačkoliv tak v důsledku působí.

Fincher mladší tu vyloženě strká hlavu do lví tlamy, protože vlastně nemůže vyhrát. Pomalu plynoucí snímek plný slavných, ale několik dekád mrtvých lidí, scénář opájející se svou vlastní důležitostí, a navrch spousta audiovizuálních fines odkazujících na zlatou éru Hollywoodu. David Fincher se samozřejmě nesnaží natočit “svého Kanea”, nicméně jeho sympatie k Mankově postavě jsou evidentní. Asi víte, že Fincher se v začátcích kariéry se studiovými exekutivci dost pral, většinu těch soubojů prohrál technickým K.O. ve střižně a pak objížděl filmové školy a snažil se na přednáškách studentům vysvětlit, že bez ostrých loktů vůbec nemají do Hollywoodu lézt, protože si je tam exekutivci namažou na chleba. 

Postava Manka, která si naopak maže na chleba hned v úvodní scéně hlavu studia, je samozřejmě v tomhle směru vděčná, ale Fincher ji - možná ke své vlastní škodě - nijak neaktualizuje. Snímek působí jako časová kapsle a nenabídne žádné přesahy, jakkoliv nevychází čistě z historických pramenů a spoustu věcí si upravuje a doplňuje. Nabízí se paralela, možná až ironická, tak jako u každého “filmu o filmu”, zvlášť když Fincherovi u Manka do řemesla nikdo nemluvil, kdežto Mank musí při psaní Kanea zdatně balancovat. Potíž je, že Fincher zákulisí vzniku filmu věnuje méně prostoru a místo toho tesá hlavní postavu prostřednictvím flashbacků, v nichž jsou referovány nejrůznější události, filmy a osobnosti, které průměrný divák, ba i průměrný Evropan, nebude znát. Prý je to záměrná úlitba cinefilům. A tady bych se chtěl jednoznačně ohradit.

Mank je místy rozvláčný a nedává divákovi plně najevo, jakým směrem se chce vydat. Flashbacková struktura je na poměry jindy progresivního Finchera skoro až “líná” a na scénáři je poznat, že na něj nikdo dvacet let nesáhnul. Doslova, protože vzniknul na konci devadesátých let a Fincher ho chtěl natočit hned po Hře (v hlavních rolích se tehdy měli objevit Kevin Spacey a Jodie Foster). Jenže nikdo nechtěl točit v černobílé, a tak projekt putoval do šuplíku, kde ležel a ležel, než se o něm Fincher na schůzce v Netflixu zmínil mezi sezónami Mindhuntera. Fincher dostal plnou důvěru a natáčel po svém, takže fenomenální monolog Manka na Hearstově sídle se natáčet stokrát, než byl režisér spokojený a jedna ze scén Amandy Seyfried se natáčela dokonce dvěstěkrát. Jak říkám, s trochou trpělivosti rozehrajete úplně každého. 

V mnoha komentářích však vidím, že označení cinefilní je rovnou zaměňováno za nudný, nesrozumitelný či sobecký. U Finchera poměrně novinka, u takového Tarantina též běžné zmatení smyslů, nejpatrnější možná právě u Tenkrát v Hollywoodu, jež také diváka bombarduje neznámými filmy, hvězdičkami a souvislostmi. Nejsem cinefil v onom mainstreamovém vnímání slova, nemám tvorbu 30. a 40. let nakoukanou (ale Občana Kanea jsem samozřejmě viděl!), ovšem to mi nebrání, abych si užil opulenci tehdejšího Hollywoodu a zároveň pokřivenost studiového systému, Hearstovu štvavou kampaň a Mankovy bonmoty. To všechno tu je, ačkoliv často na úrovni drobnohledu. Jemné nuance lze napoprvé přehlédnout stejně snadno jako projekční značky pro promítače v horním pravém rohu (a přitom vám je ukazoval už Tyler Durden).

Přehrajte si trailer Mank není snadný film, ačkoliv se jeho děj tváří až banálně. A není dobrý proto, že není snadný. Safra, už je mi jasné, proč tuhle recenzi nechtěl nikdo psát. Určitě to není to nejlepší, co jsem kdy napsal, ale jestli se mi povede přesvědčit jednoho člověka, aby se na to podíval podruhé a sto lidí, aby to zkusili poprvé, bude to úspěch. Mank není tak bytostně osobní a osobitý jako Roma, není o hledání tvůrčího “mládí” jako Irčan, nezaujme brilantní odžitou vztahovou analýzou jako Manželská historie. Může se však vedle nich hrdě postavit jako další autorský film, o němž se bude mluvit a psát, a který se točí kolem výrazného protagonisty, jenž se pětašedesát let po svém skonu může v hrobě spokojeně otáčet a ďábelsky se při tom chechtat.

Bez Manka by byl svět chudší. Ten opravdový i ten filmový. Vyčítat snímku, že není zábavný a univerzálně přístupný je v době, kdy každou minutu vznikají desítky tisíc hodin filmového obsahu, je poměrně krátkozraké. Může mi být smutno, že Nolan v Tenetu zahazuje talent látkou, která mne neoslovuje, ale vedle mě bude pravděpodobně sedět kolega, jenž to uvidí zcela opačně. A stejné je to i s Fincherovým Mankem, kdy jsem se ocitl na spokojené straně barikády a rád si někdy pustím ten film znovu a budu se kochat detaily, ačkoliv není prvoplánově divácký jako třeba Scorseseho Letec. Buďme rádi, že tihle egoisti ještě mají v Hollywoodu silný hlas a ostré lokty. Nemuselo by to tak být věčně.