Když se před časem rozneslo, že perfekcionistický úchyl a režisér Sedmi, Klubu rváčů či Podivuhodného případu Benjamina Buttona David Fincher začíná točit film „o vynálezu Facebooku“, všudypřítomná vrtění hlavami bylo téměř slyšet, jako když vichr brouzdá hájem. A vida, teď tu máme druhého ze žhavých oscarových kandidátů roku, snímek bravurně natočený, adekvátně břitce napsaný i zahraný, a svým způsobem společensky relevatní. Zároveň také trochu studený a odtažitý, ale to v podstatě odpovídá Fincherově (pravda, trochu klišoidní) reputaci Stanleyho Kubricka pro jedenadvacáté století.

Čtěte také: Téma: Co nám dal The Social Network?

Předně je třeba říct, že i když The Social Network (původně měl český název znít Život online, ale distributorovic rozhodnutí opustit jej bylo velmi rozumné) skutečně procedurálně vykresluje, jak se z malého studentského projektu stal celosvětový fenomén s pěti sty miliony uživatelů - v praxi je to důležité až někde ve druhém, třetím plánu. Mnohem důležitější je pečlivost, s jakou Fincher a scenárista Aaron Sorkin (Pár správných chlapů či třeba seriál Západní křídlo) nahlížejí do životů zúčastněných postav, které jsou do jedné založeny na skutečných lidech. Pokud vím, tak žádná jména, s čestnou výjimkou Ericy Albright (milostného zájmu hlavní postavy), ani nebyla pozměněna, což dost možná žádalo nemalou odvahu. Je sice pravděpodobné, že jde jen o určitou variantu pravdy, ale úplně mimo mísu Sorkin (vycházející z knižní předlohy Bena Mezriche) nejspíš být nemůže, protože nejeden milionář až miliardář, který je tu vykreslený jako pěkný ksindl, filmaře nežaluje, nýbrž jen zatrpkle tvrdí, že „takhle to vůbec nebylo.“

Řeč je především o Marku Zuckerbergovi (Jesse Eisenberg), který ve filmu jednoho dne svou neomaleností vytočí přítelkyni Ericu (Rooney Mara) a nepřekvapivě vyfasuje kopačky. Načež se odebere do svého kolejního brlohu a vytvoří server Facemash, na němž mohou Harvarďané hlasovat, které z jejich spolužaček jsou fešnější. Úspěch je nečekaný a Facemash se postupně začne vyvíjet v to, co dnes známe jako Facebook, do čehož různými způsoby zasahují privilegovaní machříci bratři Winklevossovi (oba s výpomocí dubléra a triků hraní Armiem Hammerem), Zuckerbergův nejlepší kamarád Eduardo Saverin (Andrew Garfield, budoucí Peter Parker mimochodem) či zakladatel Napsteru Sean Parker (Justin Timberlake, už poněkolikáté „překvapivě“ dobrý). A protože je většina příběhu vyprávěna ve formě flashbacků během předběžného slyšení, je jasné, že vzájemné vztahy dříve nebo později zhořknou jako zákeřné sociální cyankáli.

V průběhu promítání se mi začala honit hlavou neodbytná otázka „co mi to jen připomíná“? Až mi to doklaplo: Postarší televizní film Piráti ze Silicon Valley, vyprávějící o začátcích magnátů Billa Gatese a Stevea Jobse, jejich rozchodu a rivalitě. Jenže Piráti jsou takové průměrné cosi, po kterém dnes už ani pes neštěkne, zatímco The Social Network je vynikající film. Kde je rozdíl? Tak především je Aaron Sorkin opravdu dobrý scenárista, což je evidentní už od úvodní scény, během níž se naše oči přisají k plátnu a uši k reproduktorům, byť jde jen o v podstatě jednoduchý dialog. Jenže každá věta a každé slovo v něm mají své místo a herecké podání je chirurgicky přesné, pročež se celek trefí do černého s jistotou upilované brokovnice, vypálené ze dvou metrů. Načež se Sorkin chopí kulometu a řež pokračuje s poměrně vyrovnanou kadencí, jen občas proloženou pauzičkou na výměnu zásobníku, to když si Fincher dopřeje špetku atmosférokresby.

A nutno konstatovat, že právě pan režisér je největší hvězdou filmu. Onen zmíněný perfekcionismus (který některé herce pravidelně dohání k šílenství) tu přináší šťavnaté ovoce. Kdyby zmíněnou úvodní scénu režíroval třeba maestro Clint Eastwood, sjeli by ji na jednu, dvě klapky a pokračovali v krasojízdě. (Neříkám, že by to nefungovalo, byť úplně jiným způsobem.) To Fincher a jeho herci všechno opakovali zhruba devadesátkrát a střihači se
vzápětí mohl zběsile vyřádit, pročež jsou dokonalé i ty nejmenší detaily v pozadí a výsledek je… jak to popsat… řekněme „křupavý“.

Zpětně člověku až naskakuje vize režiséra, uspokojeně sedícího ve tmě před dokončeným filmem a rytmicky luskajícího prsty. Žádný záběr, žádná věta, žádné povytažení obočí tu nejsou zbytečné, všechno má své místo a zapadá do celkového obrazu určité doby, určitého místa a segmentu určité generace. Přičemž největší ironií samozřejmě je, že nástroj, který dnes teoreticky umožňuje propojit půl miliardy lidí, nejspíš vymyslel dokonalý asociál, devatadevadesáti procenty tohoto planktonu z hloubi duše pohrdající.

Snad ale netřeba dodávat, že je vlastně úplně jedno, jaký máte vztah k Facebooku. Postačí když víte, že něco takového existuje. Osobně jej moc nemusím, přihlásím se na něj tak jednou do měsíce, a zásadně si nepřidávám mezi „přátele“ nikoho, s kým jsem se alespoň jednou nesetkal tváří v tvář. Na druhou stranu, kdyby se chtěli kamarádi Sorkin nebo Fincher, nejspíš bych se nechal zkazit.

U Zuckerberga bych asi váhal.

P.S.: Už se nemůžu dočkat až Zdeněk Troška natočí svou sociální komedii o www.okoun.cz. Bude jeho zakladatele Pavla Kolesnikova hrát Jiří Pomeje, Václav Vydra nebo Dolly Buster?