Vizionář Steven Soderbergh nepolevuje a jen pár měsíců po vydařené konverzačce Nechte je všechny mluvit servíruje dalších kousek na hraně mezi obyčejnou žánrovkou a artovou nezávislárnou. Od zřetelné politické angažovanosti (jako v Pracím automatu) tentokrát trochu ustoupil a vrací se na dobře probádané pole noirových thrillerů, kde už v minulosti bodoval s Dannyho parťáky či Traffic – Nadvládou gangů. Nebyl by to však věčný experimentátor, aby se spokojil s obyčejným temným příběhem, a tak si neodpustí komediální prvky i narážky na společnost, jež je navzdory své proměnlivost vždy ovládána penězi. Pojďme se podívat, v čem tenhle snímek, který se objevil na HBO MAX, vyniká.

Na první pohled zaujme hvězdný herecký ansámbl. Nejvíce prostoru si ukradli Benicio del Toro a Don Cheadle, ale hned za nimi stojí David Harbour, Matt Damon, Ray Liotta, Bill Duke, Jon Hamm, Kieran Culkin a dokonce i Brendan Fraser. Každý z nich dostane pár scén a znalý divák musí uznale pokývat nad Soderberghovým věhlasem – asi není mnoho autorů, do jejichž natáčení během pandemického podzimu by se hrnulo tolik hvězd.

Příběh nás vrací do Detroitu 50. let, zmítaného každodenním rasismem i nehumánními praktikami automobilových gigantů. Zlodějíčci Curt (Cheadle), Ronald (del Toro) a Charley (Culkin) jsou najati na vydírání rodiny účetního (Harbour), který má přístup k tajným a notně hodnotným dokumentům. Pověst Curta i Ronalda však má určité škraloupy a různí mafiánští bossové by je rádi viděli mrtvé. Jak už to tak bývá, poměrně rychle se zdánlivě jednoduchá prácička zkomplikuje a začnou přibývat mrtvoly. V téhle nebezpečné hře nelze nikomu věřit a scenárista Ed Solomon (Muži v černém, Podfukáři) si dává záležet, aby tě podrazů a twistů rozhodně nebylo málo.

Postupně se však začíná zdát, že naopak je všeho až tak nějak moc: postav, zvratů i načrtnutých témat. Středostavovská rodina navenek vypadá ideálně, v jádru je však stereotypně prohnilá; zločinecké gangy stojí na rasových a třídních předsudcích; automobilové koncerny tahají za nitky podobně jako mafie, dokážou však lépe předstírat, že jejich bohatství je dobré pro celou společnost. Každému záleží je na penězích a nikomu nelze zcela věřit. Na této tezi stojí celý film a klade na ni hlavní důraz – občas i na úkor uvěřitelnějšího vývoje postav či divákova uspokojení.

Soderbergh nepřekvapil a film si sám stříhal i nasnímal. Občas zmatený a nečekaný střih je pro něj standardní, ale leckdo se jistě podiví nad volbou dobových širokoúhlých čoček, jež v kombinaci s moderními kamerami vytvářejí v řadě scén podivný efekt rybího oka. Možná je cílem evokovat pocit voyeurismu, zároveň se vkrádá myšlenka, jako by se kamera snažila zachytit úplně vše, obraz v jeho celistvosti – což však v téhle realitě není možné; ani panoramatický pohled nevidí za roh, kde další dravec čeká na svou příležitost. Jakkoli zlověstný, Detroit z poloviny minulého století je v hledáčku Soderberghovy kamery nesmírně fotogenický a filmové plátno by mu slušelo rozhodně více než televizní obrazovka.

No Sudden Move je retro noirovka, ve které se toho stane strašně moc. Soderbergh ukazuje propletenou společnost 50. let, v níž je rozdíl mezi policistou, zločincem a úctyhodným občanem jen v tom, kdo nosí jaké oblečení. Zamotaný příběh se snaží ukázat odlišné způsoby myšlení různých lidí, jež nakonec beztak spojuje zločin – a je vůbec možné naplnění svého amerického snu dosáhnout jinak? Výsledkem je spíš konverzační dobovka s coenovskými temnými podtóny nežli našlapaný akční thriller ve stylu Dannyho parťáků – na to by se měl případný divák připravit.