Jihokorejský snímek Save the Green Planet! se na počátku milénia stal kultem a jedním z výrazných zástupců renesance tamější kinematografie. Zběsilá dvouhodinová jízda zahrnovala konspirační teorie o mimozemšťanech nenápadně dobývajících Zemi, typicky asijsky vychýlené kriminální vyšetřování jednoho únosu a také nemalé množství černým humorem okořeněného násilí. Dohromady šlo o zábavně rozklížený mix nápadů a naplňovaných i podvracených žánrových vzorců, což se pro jihokorejskou kinematografii stalo vcelku určující.

Nejde tudíž o prvoplánově atraktivní námět na americký remake, přesto se před pár lety k něčemu takového začalo schylovat. Pod producentskou taktovkou hororové hvězdy Ariho Astera se měl i napodruhé ujmout režie Jang Joon-hwan, nakonec jej ale vystřídalo o poznání zvučnější jméno – totiž Yorgos Lanthimos, přeborník na vykloubené světy obývané podivínskými postavami. O upravení scénáře se postaral Will Tracy, známý hlavně díky náladou neukotvenému seriálu Režim a sympatické, přestože poměrně prvoplánové satiře proti bohatým s názvem Menu.

Bugonia: FOTOGALERIE

A na podobném třídním boji stojí i Bugonia. Snobského šéfkuchaře Ralpha Fiennese a jeho lidový protipól Anyu Taylor-Joy vystřídali v přepychu žijící manažerka farmaceutické společnosti Emma Stone a konspirátor a po všech stránkách outsider Jesse Plemons. Ten říká, že „všechno má svůj důvod,“ čímž možná pomrkává na Shyamalanova Znamení, k nimž nemá novinka v určitých ohledech daleko.

V úvodní koláži se seznamujeme s jejich diametrálně odlišnými životními styly: Plemonsův Teddy žije se svým značně neurodivergentním bratrancem Donem (v rovněž skvělém podání dosud neznámého Aidana Delbise) ve starém rodinném domě. Jakožto včelař si všímá, že kolonie těchto fascinujících tvorů (pravděpodobně) vymírají, z čehož viní elity, nepřirozeně zasahující do přírodních procesů. Nabízejícím se viníkem je Michelle, vždy upravená a profesionálně se přetvařující ředitelka korporátu, jež zaměstnává (a do určité míry i vykořisťuje) spoustu lidí v nespecifikovaném americkém regionu.

„Ne, to nejsou mimozemšťané. Tihle jsou jako my, zoufalí a neškodní,“ odpovídá Teddy svému bratranci na otázku, jestli obyčejní lidé, které potkávají na ulicích, nejsou náhodou taky z jiné planety. Teddy totiž Dona přesvědčivě indoktrinuje myšlenkou, že Michelle není člověkem, nýbrž emzákem ze souhvězdí Andromedy, a prostřednictvím kumulace moci se chystá na umožnění mimozemské invaze.

Zatímco v původním filmu hlavnímu únosci pomáhala jeho přítelkyně, zde je (jak je pro Lanthimose ostatně typické) prvek lásky upozaděn v zájmu manipulace – nevíme, jestli to Teddy s Donem myslí upřímně, anebo zdali ho jen využívá k dosažení svých cílů. Každopádně tím vzniká důmyslná mocenská dynamika: Ačkoli je Teddy nevývratně přesvědčen o platnosti sebešílenějších konspirací, pyšní se mnoha reálně užitečnými znalostmi včetně komunikační obratnosti, kterou uplatňuje vůči svého submisivnímu parťákovi; u Michelle však naráží na více než rovnocenného soka, a i díky skvělým výkonům Stone a Plemonse je radost jejich verbální přestřelky sledovat.

Jako „bugonia“ se ve starověku označovalo přesvědčení, že se hmyz (hlavně včely) samovolně rodí z mrtvého skotu. V samotném snímku se tohoto vysvětlení nedočkáte, dokonce nepadne ani ono slovo – myšlenková provázanost tisíce let staré pověry, založené na nedokonalém pozorování a vyvozování závěrů, a současného dezinformačního dění je však nesporná.

Nelze se však ubránit dojmu, že si Lanthimos (a především Tracy, jemuž něco podobného šlo vyčítat už u Menu) vybrali poměrně snadné cíle k ostřelování – na jedné straně arogantní a blahosklonné městské liberály, na druhé zase ty, kteří v životní hře tak trochu prohráli a za své neúspěchy viní boháče ovládající systém. Zmiňují se tudíž komnaty ozvěn i všelijaké termíny z pop psychologie, a toto aktualizování dvě dekády starých motivů pro rok 2025 je stejnou měrou pochopitelné jako doslovné a školometské.

Ještě štěstí, že originál neskončil u satiry zabalené do thrillerového příběhu, nýbrž dokázal naťuknout i další žánry, čehož se tudíž dočkáme i zde. Lanthimosova jistá ruka má snímek pod kontrolou i v momentech, kdy se v poslední třetině začnou pravidla do té doby vytyčené hry dramaticky měnit. Překvapí však určitá stylistická uměřenost, což je slovní spojení, jež v souvislosti s režisérem Chudáčků či Humra rozhodně neslýcháme často. Snad za to může průběžně rostoucí bizarnost dění, přesto jsem chtěl, aby Lanthimos formálně tlačil na pilu více než jen nesamozřejmými kamerovými úhly a působivě dramatickou i znepokojivou hudbou od svého již pravidelného spolupracovníka Jerskina Fendrixe.

Přehrajte si trailer Zazní i slavný písňový dotaz, kde že ty kytky jsou, a je tudíž nabíledni, že vedle zmiňování rozdělené americké společnosti chtěli tvůrci prostřednictvím nevyslovené výzvy k mezilidské ohleduplnosti a citlivosti zdůraznit i ekologickou rovinu. Rozhodně je podstatné si připomenout, že své genetické nastavení zahrnující sobeckost a krutost můžeme aspoň částečně překonat určitými životními volbami. Ačkoli jihokorejský originál nabízel myšlenek i žánrových atrakcí o poznání více, dává smysl uchopit remake tak, aby byl pro americké (neřkuli globální) publikum srozumitelnější a přímočařejší. A to se Lanthimosovu týmu podařilo, přestože se za to musela zaplatit určitá daň.