Občanská válka režiséra Alexe Garlanda před diváky klade poměrně jednoduchou otázku: Co by se stalo se Spojenými státy americkými, kdyby se jeden fašistický prezident rozhodl uzmout moci, rozpustil by bezpečnostní složky, uzákonil více než dvě volební období a obecně ignoroval všechny zbylé demokratické principy. Tedy v zásadě vlhké sny některých současných amerických, ale i evropských (a ne tak vzdálených) politiků a lídrů. Je to nicméně zase jednou lahodně vybroušená forma, skrze jakou tohle téma Garland tentokrát prezentuje, kvůli které by se mělo o Občanské válce mluvit především. Ale popořadě.

Děj snímku se odehrává až víceméně ke konci nastanuvšího konfliktu, kdy tzv. „Western Forces“, aliance Texasu a Kalifornie postupně získaly pod kontrolu většinu území a nyní táhnou na samotný Washington, D. C., podobně jako kdysi Spojenci táhli na Berlín. Hlavními postavami jsou přitom nikoli vojáci či generálové, ale váleční novináři, kteří po letech pokrývání válek a ozbrojených konfliktů na Blízkém východě či jinde ve světě, rázem zažívají stejné horory i doma. A že to opravdu jsou horory vám napoví již prvních pár minut, kdy je jakýsi protest v New Yorku po chvíli přerušen sebevražednou atentátnicí. Kdykoli jindy obří šok, že se něco takového vůbec mohlo v baště demokracie přihodit (okamžitě vyvstanou na paměť reakce na 11. září), v kontextu tohoto snímku ale bohužel něco očividně zcela běžného až rutinního.

Legendární fotografka Lee (Kirsten Dunst) a její kolega Joel (Wagner Moura) mají každopádně v úmyslu dostat se do hlavního města dřív, než bude prezident (hraný zase jednou fantastickým Nickem Offermanem, jemuž stačí i pouhých pár minut na to, aby zdejší trumpovskou figuru ztělesnil naprosto dokonale) dopaden a pravděpodobně zavražděn, aby s ním mohli provést poslední rozhovor. Mezitím se ještě setkávají se zkušeným veteránem z The New York Times Sammym (Stephen McKinley Henderson) a mladou začínají fotografkou Jessie (Cailee Spaeny), kteří se rozhodnou cestovat s nimi.

Film je tak do velké míry road movie napříč válkou zpustošenou Amerikou (evokující všelijaké postapokalyptické filmy a seriály počínaje Potomky lidí až někam k Živým mrtvým), kdy Garland představuje v krátkých „epizodách“ různě vyhrocené situace, aby ilustroval nejen práci válečných reportérů, ale skrze to, co vidí, i otupělou společnost, a především zvěrstva, ke kterým může v takové atmosféře podobný konflikt vést.

Záměrně to pak popisuji jako epizody, protože Občanská válka se příběhově podobá spíš tematickému cvičení, které diváka vtáhne dovnitř již rozjetých bojů a postupně je epizodicky avšak s čím dál větší intenzitou zaznamenává, ale nenabízí přitom nějak extra vzrušující děj nebo zápletku, která by měla jakýkoli větší emocionální rámec. Můžete to brát jako vítězství formy nad obsahem, poněvadž vizuálně to jsou naopak zase jednou šílené hody – ať už během akčních scén, dialogových momentů, nebo když jen Garland nechá kameru zabírat krajinu z okna auta. Nebo to můžete vnímat tak, že forma je zde obsahem, protože Garland v Občanské válce říká obrazem záměrně víc než čímkoli jiným. Vypráví jím příběh o netečnosti, respektive jak snadno (navzdory četným varováním) se může celá společnost stát lhostejnou. A já bych klidně namítnul, že z toho může při lehčím zamyšlení mrazit mnohem víc, než kdybychom se báli o osud postav tak jako v drtivé většině jiných filmů. Byť i na to tady do jisté míry dojde.

Občanská válka: FOTOGALERIE

Snímek je zkrátka zbaven emocí stejně, jako jich jsou z principu zbaveny i hlavní postavy fotografů/reportérů, a byť vám zejména z jedné scény s Jessem „hraju psychopaty nejlíp z celého Hollywoodu“ Plemonsem definitivně nebude dobře (trailer naznačil, v celém znění je to ale ještě mnohem trýznivější) a dobývání Bílého domu pro změnu potěší nadšence do militaristických akčních filmů, což taky může vyvolat určité pocity (já byl například při finále napnutý jak struna), je to paradoxně ta absence větších emocí nebo konkrétnějších obrysů celého toho konfliktu, která je na tom celém to nejzajímavější, protože vás tím režisér vyzývá, abyste si tam doplnili něco vlastního.

Než jsem tuhle hru s divákem rozklíčoval, vnímal jsem Občanskou válku jen jako přímočarý thriller à la Smrt čeká všude, 30 minut po půlnoci nebo Černobílá spravedlnost. Ano, s tvorbou Kathryn Bigelow (kterou mám jinak moc rád) byste tu našli těch styčných ploch vlastně celkem dost, jakmile si však člověk uvědomí, že Garlandovi vůbec nejde primárně o to nějakou stranu provokovat, a jinou malovat jako tu vznešenou a hodnou, případně diváka napínat dokonalou rekonstrukcí, tak jako to svého času dělávala právě Bigelow, ale opět to nechává takřka celé na divákově interpretaci, stane se z Občanské války přece jen mnohem silnější, specifičtější záležitost a zážitek umocněný dále skvělými hereckými výkony (Dunst dost možná v nejlepší roli své kariéry, Spaeny má před sebou velkou budoucnost) a taky nezvyklými, ale o to peprnějšími hudebními volbami.

Přehrajte si trailer Přiznávám, že můj prvotní dojem po opuštění sálu bylo mírné zklamání, protože jsem nedostal možná tak zdrcující snímek, ve kterém by se šlo až úplně na dřeň, v jaký jsem po trailerech (možná naivně) doufal. S přibývajícím časem ve mně ale Občanská válka roste a vlastně už jsem dospěl i k rozhodnutí, že ji musím vidět znova, v Imaxu, kde přece jen ten vizuální spektákl spolu se smyslovým peklem vyniknou ještě víc. Už teď je však jasné, že na mojí top deset by to na konci roku mělo stačit bohatě. Opět se tedy potvrzuje, že Garland vždycky naservíruje úplně jiný film, než člověk čeká, tak snad to atypický tvůrce s tím předčasným režijním důchodem nemyslel vážně, a v budoucnu pošle do světa nějaké další takové „cvičení“, mě totiž jejich luštění poslední roky moc baví.