Kdyby byl váš tatínek Josef Mengele, přijeli byste ho navštívit? Třicátník Rolf se na konci 70. let vypravuje do São Paula, kde jeho v utajení žijící otec bydlí, jelikož se po dlouhodobém strádání potřebuje nějak vyrovnat s nezáviděníhodným rodinným odkazem. My jako publikum se tak společně s ním snažíme pochopit starého, zahořklého muže a možná se tak něco důležitého dozvědět i o nás samých.

Ruský filmař Kirill Serebrennikov se proslavil nejen vizuálně i narativně nápaditými snímky jako Léto, (M)učedník či U Petrovových řádí chřipka, ale snad ještě více odporem vůči praktikám ruského režimu. Za veřejné vystupování proti vládním doktrínám si vysloužil i několik let v domácím vězení. Nyní může tvořit v Berlíně a jeho díla s oblibou uvádí canneský festival, což je případ i loňského titulu s velmi třaskavým tématem – aneb o čem jiném v Německu natáčet nežli o vyrovnávání se s nacistickou minulostí, že?

Zmizení Josefa Mengeleho vzniklo podle stejnojmenné knihy, v níž novinář Olivier Guez mapoval život osvětimského Anděla smrti po útěku do Jižní Ameriky koncem 40. let. Navzdory tomu, že byl Mengele společně s Adolfem Eichmannem nejvýznamnější nacistickou personou, jež dokázala uniknout poválečné spravedlnosti, dařilo se mu v různých jihoamerických státech skrývat zhruba tři dekády. A právě především tímto obdobím se zabývá i Serebrennikovova nekonvenčně pojatá biografie.

V ní se nejprve setkáváme s Mengeleho ostatky, stále používanými v São Paulu pro studijní účely. Vzápětí skočíme do roku 1956, kdy vidíme protagonistu už nejen z kostí, ale i z masa. Záběry na nahé tělo prominentního německého herce Augusta Diehla budí očekávání, že se film nezaměří ani tak na učebnicové převyprávění Mengeleho životních reálií, nýbrž se svůj subjekt pokusí naplno obnažit a snad i přinést odpovědi ohledně povahy jednoho z nejodpudivějších vykonavatelů nacistické zvůle.

Když pak Mengele nakrátko přijíždí do Německa, při procházení günzburským sídlem své bohaté rodiny obdivně prohlašuje, že se nic nezměnilo. Těžko se ubránit dojmu, že tím nekomentuje pouze konzervativně starobylé vybavení interiéru, nýbrž i mentalitu mnohých Němců – stále věřících ideálům vyšší rasy a právu národa na světovou dominanci. Setrvání v milované zemi však považuje za příliš rizikové, a tak svou budoucnost spojí s několika jihoamerickými zeměmi – nestabilitu takového způsobu života odráží i nelineární vyprávění, roztěkaně přeskakující napříč časem i prostorem.

Ačkoli se Mengelemu daří i v dalších letech obklopovat lidmi, jež jeho pokřivený pohled na svět sdílí, postupem času je jeho život stále výrazněji určován paranoiou – pro agenty Mosadu, kteří roku 1960 dopadají obdobně se skrývajícího Eichmanna, je vystopování osvětimského lékaře dlouhodobou prioritou. On sám přitom vinu necítí, vysmívá se svědomí coby „nemoci vymyšlené slabými lidmi“ a podobně jako třeba Leni Riefenstahl v nedávném dokumentu se pasuje pouze do pozice zaměnitelné součástky v soukolí. Opakovaně se však nabízí záměrně nedořečená myšlenka, že hluboko uvnitř s amorálností svých činů i jejich (ne)reflexe ani on sám není zcela v souladu.

Komplementárně s hodnotovou rigidností protagonisty maže rozdíly mezi dekádami i černobílý obraz. Ačkoli tak na Diehlově namaskované tváři přibývá vrásek, (doslova černobílý) pohled na svět přetrvává. K mnohokrát omílaným tezím o banalitě zla, jež vrcholně působivě zhmotnila třeba Zóna zájmu, tak aktuální Serebrennikův snímek moc nového nepřináší a jeho pohled na Mengeleho se nevymyká tomu, jak o nacistických zrůdnostech v dnešní době přemýšlíme. Je však sympatické, že Mengelemu vystavuje nesmlouvavý účet nejen z hlediska společnosti, nýbrž i jednotlivce: Ať si člověk namlouvá cokoli, za takovouto minulostí prostě nejde udělat tlustou čáru...

Přehrajte si trailer S postupující stopáží se též ukazuje režisérův nesporný inscenační talent, koneckonců pilovaný i letitou divadelní praxí: Když se Mengele podruhé žení, kamera v jednom dlouhém, pečlivě komponovaném záběru naznačuje propojenost hajlující nacistické honorace s jihoamerickým služebnictvem, jež situaci sice nechápe, ale vzhledem k ochotě Evropanů platit se o to ani nepokouší. I další momenty (jako třeba proměňující se okolnosti při sklízení ze stolu či trýzeň spojená se ztrátou dokumentů a tím i celé identity) na sebe poutají pozornost a jasně odlišují Serebrennikův film od rutinních hollywoodských biopiců. Už jen díky tomu si dílo zaslouží pozornost i palec nahoru.