Luca Guadagnino začíná filmy do distribuce posílat se stejně ráznou kadencí jako Ridley Scott. Jeho loňští povedení Rivalové sice po hříchu skončili bez jakékoliv oscarové nominace, Guadagnino v nich přesto ukázal jasný příklon k formálně odvážnějšímu přístupu, v jejichž jádru vždy stojí velmi osobní příběh o lásce. Totéž by nás mohlo čekat v jeho nadcházejícím filmu After the Hunt, jenž se pro změnu zaměří na cancel culture. Vztahy vždy hrají v jeho filmech prim, proto tomu nemůže být jinak ani u jeho aktuálního snímku Teplouš, který adaptuje román Williama S. Burroughse.

Předlohu jsem bohužel nečetl, srovnání s originálem tedy nedostanete. Ve srovnání s celkovou filmografií Guadagnina však vidíme jasný úkrok k formálnější odvázanosti. Již zmínění Rivalové hýřili barvami, sportovní zápasy byly snímány s úctyhodnou energičností a dynamikou, abychom v napjatých situacích dostávali posléze dlouhé zpomalovačky, které se plně soustředily na hrdiny. Stejné prvky najdeme i zde, ovšem v mnohem větším měřítku. Tvůrce totiž zúžuje počet postav, na které se zaměřuje, a v centru dění tak tentokrát stojí jediná postava. Teplouš Lee.

Queer: FOTOGALERIE

Ten se někdy v druhé polovině minulého století ocitá v prosluněném Mexiku. Dějově nejde o nijak odvázané dílko, neboť zápletka stojí primárně na rozvíjejícím se vztahu mezi tímto stárnoucím bonvivánem a pohledným mladíkem, s nímž se Lee střetává na vyprahlých ulicích. Žízeň je pak vždy potřeba zahnat v místních malebných putykách. Nikdo tu nepracuje, nosí se ladné kostýmky a o životě se debatuje nad orosenou kolou s rumem či panákem tequily. Lee ve svém bavlněném sáčku bloumá po těchto uličkách, nahání fešného jinocha a hledá jakoukoliv blízkost. A to je vše.

Otázkou je - stačí to? Nuda to rozhodně není, neboť Guadagnino svým postavám velmi rozumí. Každý jeho film je protkán zdařilým prokreslením všech charakterů, a pokud jim náhodou nerozumíme a jsou nepřístupné, je to naschvál. Nejinak je tomu u Teplouše, kde se hlavní postavě dostáváme velmi hluboko pod kůži, a to doslova, zatímco mladý Eugene je uzavřený, těžko přístupný a po celý film záhadný. Sicilský režisér tímto jasným příklonem ke zkoumání jedné postavy dává prostor se s protagonistou bytostně sžít, byť nám to často vůbec nemusí být příjemné ani sympatické.

Lee je totiž v jádru oduševnělá a umělecká bytost, které ze všeho nejvíce baží po upřímné přítomnosti jiné osoby. Intimita, blízkost a navázání hlubokého vztahu je něco, oč se snaží celý film, ale zároveň se mu to zoufale nedaří, tak se musí uchýlit k extrémním prostředkům. Guadagnino s ním pobývá celý film, nebojí se okázalých záběrů, které s tímto charakterem stráví spoustu času v úplném tichu a rutině. A dívá se na to skvěle.

V hlavní roli se totiž ocitl Daniel Craig, který se poměrně nesympatickou a často nepříjemnou postavu zhostil se vší vervou. V lecčems připomíná extravagantního Benoita Blanca z detektivek Na nože, jenže tentokrát má mnohem větší hloubku a zranitelnost. Režisér se zásadně drží filmařské poučky „Show, don’t tell.“, takže odsudky či láskyplnou empatii směrem k protagonistovi nechává zcela na divákovi. Nebylo by tak s podivem, kdyby někteří z kina odcházeli s tím, že šlo o nijakou postavu, která byla jen nepříjemná. Ale i takové lidi v životě potkáváme, a i takoví samozřejmě hledají blízkost druhých.

Velkou roli samozřejmě hraje sexualita a vlastní sexuální orientace. Tato témata jsou opět v nějaké míře přítomna ve spoustě autorových filmů, i zde se setkáme s velmi explicitními sexuálními scénami, v nichž si Craig doslova sahá na dno všeho možného, hlavně svých hereckých možností. Primární je tu však opět vzájemná intimita a to, jak jí lze dosáhnout. Jenže tam, kde například brilantní Dej mi své jméno onu blízkost a spřízněnost lidských duší budovalo skrze skvělé dialogy, sahá Queer k formální extravaganci.

Čerpáme z knihy, proto je snímek členěn do kapitol, které jsou velmi rozdílné jak formou, tak obsahem. Rozvášněnost graduje a my jsme tak postupně svědky mnohých psychedelických obrazů, k nimž se autor i Lee uchylují v honbě za blízkostí jiné osoby. Bohužel to ale způsobuje jistou odtaženost od hlavní postavy. Knižní nádech je pak zdařile prokreslen i díky obecně přepálenému vizuálu, který v mnohém evokuje stejné pocity, jaké vyvolává čtení knihy. Výjevy jsou často kýčovité, přiznaně umělé a mnohdy až fantaskní. Kulisy působí jako vyrobené z kartonu, ale nikdy to není na sílu, naopak to kolem protagonisty tvoří plastické a lákavé prostředí, do něhož Craig jako Lee perfektně pasuje. Jenže postupně se tím divákovi/čtenářovi spíš vzdaluje, což je škoda.

Přehrajte si trailer Naopak živelnost díla podtrhávají vedlejší postavy. Zejména tu vyčnívá můj oblíbenec Jason Schwartzman, který tu tvoří perfektní komediální prvek a jeho scény jsou skvělé, vtipné, extravagantní, vypointované a v něčem i tragické. Ostatně jako Lee. A vlastně i celý film. Guadagnino tak dál udržuje pověst autora, kde se vyplatí sledovat každý jeho počin. Navíc ve mně s odstupem snímek poměrně zraje, takže se dost vidím, jak za pár týdnů přešvihnu ze 7 na 8.