Rivaly provázela velká očekávání a posléze i nadšené zámořské recenze, přesto byla na místě určitá opatrnost. Italský režisér Luca Guadagnino totiž ve svých předchozích filmech jako Dej mi své jméno, Suspiria či Do morku kostí dokázal, že zvládne natočit působivé a skutečně strhující momenty, jako celku však jeho dílům obvykle něco chybělo. A podobný pocit si jistě leckdo odnese i z Rivalů, přestože zde se režisérovi podařilo propojit jednotlivé stylové prvky do nejkompaktnějšího a divácky nejvstřícnějšího tvaru.

Český název kvůli své totožnosti s milovaným sportovním dramatem o formuli 1 jistě leckoho zmate a nabízí se myšlenka, že otročtější překlad originálního názvu Challengers (tedy třeba Vyzyvatelé) by byl vhodnější. Vedle přátelského i soutěživého vztahu dvou kamarádů totiž odráží i zarámování celého příběhu tenisovým turnajem z druhořadé kategorie challenger.

Rivalové: FOTOGALERIE

Právě do jeho finále se totiž probojují dva zcela odlišní tenisté. Na jedné straně stojí uhlazený profesionál Art, který se po sérii špatných výsledků snaží opět dostat do formy a na sklonku kariéru naposledy zaútočit na vítězství v Grand Slamu. Doslova na opačném konci kurtu se nachází zarostlý, dravý a živočišný Patrick – kdysi velký sportovní talent, jenž však odmítl kariéře obětovat celý svůj život, a tak se i po třicítce protlouká bez peněz i střechy nad hlavou.

Jejich vyhrocené střetnutí z diváckých ochozů sleduje bývalá juniorská šampionka Tashi, jež musela po ošklivém zranění předčasně ukončit nadějnou kariéru. Prostřednictvím rychle stříhaných flashbacků sledujeme vývoj jejího vztahu k oběma mužům na ploše zhruba třinácti let – od chvíle, kdy se jako osmnáctileté tenisové naděje poprvé setkaly, až po současnost, kdy se Tashi a Art nacházejí v poněkud neuspokojivém manželství, zatímco Patrick se jim postupně odcizil.

Navzdory tomu, že se v jádru jedná o klasicky melodramatický milostný trojúhelník, se Guadagninovi a scenáristovi Justinu Kuritzkesovi daří vytvořit živoucí a uvěřitelné postavy. Pro Kuritzkese, mimochodem manžela autorky Minulých životů Celine Song, se jedná o scenáristický debut, zjevně zde však zúročil spisovatelské i divadelní zkušenosti. Art a Patrick, nenáhodně přezdívaní Led a Oheň, temperamentově odpovídají stereotypům, na nichž stáli nejen závodní Rivalové, ale třeba i zdařilé tenisové drama Borg/McEnroe z roku 2017.

O tenis jako takový tu však nejde. Guadagnino přitom záběry z kurtu dokáže natočit skutečně strhujícím způsobem, k čemuž mu vydatně pomáhá nápaditá kamera jeho pravidelného spolupracovníka Sayombha Mukdeeproma, jenž se nezdráhá využít nečekaných úhlů či třeba záběru z „pohledu“ tenisového míčku, a také strhující elektronický soundtrack od velikánů Trenta Reznora a Atticuse Rosse. Díky tomu film dokáže servírovat skutečně opojné audiovizuální hody, propracované až do takových detailů, jako je rozdílné hekání jednotlivých postav při odpalu.

Sportovní stránka je však nepřekvapivě odsunuta na vedlejší kolej. Pinkání do míčku je důležité jen z hlediska proměn vztahů mezi figurami a mapování jejich křehkých sebevědomí. Nelze přitom říct, že by se snímek spokojil s jednoduše předatelným poselstvím ve stylu „když budete hodně sportovat, vzdálíte se rodině“. I předchozí Guadagninovy snímky nešlo redukovat na jednovětnou interpretaci, bylo potřeba si z jejich ambivalence a unikavosti vyzobat momenty, jež jsou pro každého z nás podstatné. A to platí i pro Rivaly, ačkoli v divácky o něco přívětivější podobě.

Žádné z postav se nedostaneme natolik pod kůži, abychom jí zcela rozuměli, zároveň ale dostáváme dostatek vodítek k sestavení určitého obrazu. Art, Tashi i Patrick se v některých situacích chovají naprosto nepřípustně a zavrženíhodně, jindy s nimi ale snadno můžeme soucítit. Kamera snímající detaily těl protagonistů ukazuje, že atletické figury jsou stejnou měrou spojeny se smyslností a živočišností jako s odříkáním a zarputilostí. A každá z postav se s těmito zjevnými, leč nevyřčenými tlaky vyrovnává jinak, čemuž napomáhají i skvělé herecké výkony ústředního tria ve složení Zendaya, Josh O’Connor a Mike Faist.

Přehrajte si trailer Pomocí zdánlivě znepřehledňující, přitom však důmyslně sestavené struktury nelineárního vyprávění se jednotlivé charaktery postupně prokreslují a tepavá hudba často překrývající tenisové zápasy i dialogy nám opakovaně připomíná, že i vztahy lze do značné míry považovat za hru. Spíše než s jinými sportovními dramaty či romantickými komediemi se tak nabízejí paralely s osudovými melodramaty či pletichařením na způsob Nebezpečných známostí – avšak díky sebereflexivnosti, ambivalenci a nedořečenosti jde o melodrama adekvátně aktualizované pro 21. století.

To odráží i finále snímku, které by snadno mohlo být bombastické a na první dobrou diváka pobavit, Guadagninova suverénní režie jej však zpomaluje množstvím přehnaných slow motionů a rozkouskováním flashbacky, čímž záměrně a zcela v duchu zbytku filmu oddaluje divácké uspokojení. Zatímco dosud byl Guadagnino ve škatulce „zajímavý režisér“, který se projekt po projektu dostával k větším jménům a zajímavějším tématům, díky Rivalům jej můžeme prohlásit za vyspělého filmaře, který publikum zvládne stejnou měrou bavit i provokovat. A to je v současném mainstreamu velmi vzácná dovednost.