Kanibalská romantika oceňovaného auteura nezávislé scény Lucy Guadagnina se k nám do kin dostala nějaký rok od premiéry, a to jen v omezené distribuci. Můžete ji ale v těchto dnech zároveň najít i na streamovací službě od Amazonu, pokud jste tedy čekali na legální či jen zkrátka praktickou možnost vidět bezďáckého Timothéeho Chalameta pojídat lidi, nyní nastal váš čas. A rovnou vám říkám, že byste mu měli dát šanci. Ačkoliv z toho tentokrát pro režiséra milované gay romantiky Dej mi své jméno nebyl až takový hit, Do morku kostí má ke ztrátě času daleko. Do zdrcující podívané s přesahem jí však zároveň něco chybí, a něco naopak přebývá.

Snímek vypráví o Maren, sotva osmnáctileté dívce, která se hned zkraje zdá být něčím zvláštní. Netrvá to dlouho a vy zjišťujete, co to je. Maren má ráda lidské maso. Zároveň se občas nedokáže ovládat, a to znamená, že se s otcem často stěhují. Takový život ale není snadný a po několika letech ji otec zničehonic opouští. Zanechává po sobě přitom jenom kazetu s nahrávkou, kde Maren vysvětluje celý její život i to, proč nakonec odešel. Tím se zároveň vykopává jeden dlouhý de facto road movie, jehož příběh by se dal ve zkratce shrnout jako hledání svého místa na světě, a přijetí, že některé věci si člověk zkrátka nevybere, takže se musí sakra snažit, aby s nimi naložil, jak nejlíp to jen zvládne.

Respektive tohle je jedna z několika možných interpretací a pakliže bych chtěl být hodný, napsal bych, že vám film nabídne spoustu příležitostí k tomu, abyste si během něj utvářeli své vlastní. Pakliže bych nechtěl být hodný, nejspíš bych zmínil, že se scénáři v praxi nedaří žádný z nastíněných motivů dovést do úplného konce a z důvodu zbytečně přepálené stopáže se navíc některé do té doby uspokojivé linky začínají ke konci lehce rozpadat. Naštěstí je tu pár věcí, které člověka baví navzdory nezvládnutému tempu i gradaci. 

Tak předně je tu ten Timothée Chalamet coby z počátku uzavřený kanibal Lee, který se postupně Maren krásně otevře, čímž vzniká unikátní love story dvou lidí, kteří do světa možná patří, možná ne, už jsou však jednou tady, a tak se s tím musí společně nějak popasovat. Vůbec celé fungování kanibalů v tomhle osmdesátkovém retru je zajímavě uchopeno. Po patnácti minutách jsem si bral do ruky telefon a googloval, jestli se kanibalové opravdu mohou vzájemně poznat po čichu. Našel jsem sice miliardu jiných faktů o kanibalech, které jsem úplně nepotřeboval vědět, ale o čichu nic. Každopádně na téhle schopnosti stojí nemalá část děje, takže to holt musíte přijmout – vede to nicméně k pár milým a taky pár znepokojivým střetům, jež Guadagnino, podobně jako zbylé kanibalské scény, točí s nemalou dávkou hororové atmosféry a lehkého gore. A jsou to tyhle chvíle, které film opravdu pozvedávají, protože jsou na férovku explicitní a s divákem si nijak nehrajou. Za zmínku ještě stojí soundtrack Reznora s Rossem, tihle pánové nikdy nezklamou.

Do konce je tady pak součástí příběhu i nevypočitatelný záporák Sully s tváří skvělého a děsivého Marka Rylance, jenž tu maličko připomíná podivínského Antona z Tahle země není pro starý. Jeho perspektiva pak otevírá další zajímavé možnosti čtení tohohle filmu, jenže stejně jako v ostatních případech, ani jemu snímek nakonec nedá dostatek prostoru na to, aby vyniknul. Vzhledem k délce se jedná o nepříjemný paradox a primární důvod, proč si film nedokáže tolik udržet divákovu pozornost.

Což o to, během těch 130 minut se toho stane celkem dost, zároveň však nikdy nic, co by vás zařezalo do sedačky a přinutilo nedýchat. Romance je sice svým způsobem jedinečná, rozhodně vás ale nedojme, protože tam sotva je. Hororových aspektů je taky málo. Zbývá tak samotná cesta za poznáním a pochopením vlastní podstaty bytí, a i tu už jsme viděli mnohokrát jinde a líp. Do morku kostí není špatný film a jsem vlastně rád, že jsem si k němu našel cestu. Jenom se krátce po dosledování nemůžu zbavit dojmu, že to mohlo a mělo být výrazně lepší. Závěrečnou hudební scénu ale z hlavy jen tak nevymažu, to se zase musí nechat.