Odlesky filmové spolupráce Coenovic bratrského dua pochytávaly v rané fázi jejich tvorby pouze fajnšmekři a filmoví úchylové. Je však zlatým pravidlem, že pokud něco zajímavého přetrvá, Hollywood se toho chytne a udělá z toho ošklivou komerční pračku na peníze. Tak se může stát, že i zapřísáhlým rozsévačům originálních vypravěčských postupů spadnou do klína náměty plné vyleštěných chrupů Toma Hankse a George Clooneyho a oni si najednou řeknou „proč ne“. Proč ne? Protože už to není ono a kdysi výjimeční tvůrci najednou začnou tuctovatět.

Kvitujme proto s povděkem, že Tahle země není pro starý je v určitém pohledu „návratem ke kořenům“ tvorby, která Coenovic takříkajíc „udělala“. Je tu po dlouhé odmlce svět plný antihrdinů, jejichž činy nabízejí divákovi zvrhlou filmovou radost, potěšení z vykonaného násilí a snad i touhu se s nimi ztotožnit (bacha na to). Je tu malé stádečko hodných a spravedlivých, kteří vyznávají čisté hodnoty jako rodinu i poctivé vydělávání na důchod; těm ale v souladu s pohnutými scenáristickými kličkami není přáno. Ostatně už samotný (v kontextu první hodiny filmu bezpochyby divný) název filmu napovídá mnohé – dosluhující nemají nárok.

Nečetl jsem McCarthyho předlohu a je mi celkem jedno, jak se transformace papír-film povedla či ne. Země obstojí jako svébytný kus filmařiny, který se nepotřebuje ohánět předlohou. Dramatický oblouk je vystavěn dostatečně fatálně, aby i divák v poslední řadě pochopil, že z napětí nevyjde a dostatečně jednoduše na to, aby všichni svorně doufali, že tohle dobře dopadne. Pokud si nepotrpíte na archetypy, můžeme říci, že přichází zatraceně trvanlivý kladný hrdina, kterého honí mnohem více trvanlivější záporný hrdina a toho prvního to docela bolí. Pokud budeme spravedliví, nic jako archetyp u Coenů neexistuje. Všichni jsou na jedné straně barikády, nemají předsudky, svědomí a výčitky jsou pro ně jakýmsi imaginárním neexistujícím pojmem. Motivace souvisí se zásadami a ta kromě přežití velí – lehce zbohatni a měj se dobře. Pokud neumřeš.

…to je totiž v tomhle hrubě ohraničeném dobrodružství ta nejtěžší fuška. Na scéně se objevuje nejděsivější masový vrah téhle dekády a přináší s sebou počtem skromný, avšak kvalitativně nevídaný arzenál. Jakési vzduchové dělo s elegantní pikslou na druhém konci je efektním nástrojem pro odemykání dveří, zatímco lesklá brokovnice s tlumičem vydává naprosto sexy zvuk, když porcuje nebožáky všech ras i původů na malé nudličky. Jejich obsluha je nekompromisní, zásadová a můžete si být jisti, že to, co slíbí, také dodrží. A není za tím ani zdánlivě příliš herecké práce: výrazové prostředky Javiera Bardema čítají kromě jednoho neutrálního výrazu jen občasný úsměv. Kontrast minimalistického projevu a masivního zevnějšku se však zhmotňuje v psychopatickém katovi, který si na všechno rád počká a zařídí to v klidu; kam ten spěch, když mu oběť nemá kam utéct. Nebo si snad myslíte, že svět je dost velký? Pokud by se každoročně udělovala cena za „filmovou postavu, kterou byste nikdy, ale vůbec nikdy nechtěli potkat, protože vás straší ve snech, cestou do práce i na záchod“, není o se o čem bavit. Letošní ročník smete Anton Chigurh pouhým mávnutím ruky. Ani jeho protipól Llewelyn Moss se však nemá za co stydět, když statně vzdoruje většině nástrah, které magor Chirugh políčí. Josh Brolin má v těsném sledu po Americkém gangsterovi našlápnuto ke světlým zítřkům.

Země leží někdy na pomezí syrového (ve smyslu toho, jak moc umí navodit onen cukavý pocit) dramatu a groteskní nadsázky. Obsahuje spoustu násilných scén, i když ty opravdu násilné jsou díky překročení jakési míry únosnosti „překlopeny“ právě v grotesku (aneb nikdy nezapomenu na Civalův výbuch smíchu, když ve filmu Straw Dogs sklapla past). Coenovi se drží svého oblíbeného „když je ti blbě, vždycky ti může být ještě hůř“ a absurdním způsobem malují scény utrpení, které je v jistém sofistikovaném ohledu zábavné. Způsob, jakým Chirugh bez emocí odstraňuje jednoho člověka po druhém, v sobě ukrývá nejen děsivou zrůdnost, ale i vtip. Přesně toho druhu, kdy se někdo snaží nalíčit past a pak do ní se vší parádou sletí přímo po hlavě.

Tam, kde pro spoustu z vás budou dvě hodiny filmu málo (chci víc z toho světa!), spousta z vás zase možná usne. Objektivní pravdou zůstává, že scenáristicko-režisérské duo se rádo zdržuje u okrajových témat a milerádo jen tak sleduje pustou krajinu a to, že se v ní nic neděje. Film dokonce jaksi „bzučí“ a rozhodně se nedá říci, že by závratně odsýpal. Tempo je pomalé až rozvláčné, i díky tomu si možná řeknete, že se v něm toho dohromady tolik nestalo. Právě onen nesoulad však způsobuje, že postava Chirugha může fungovat tak, jak funguje a obejde se bez rychlých heroických výpadů – jako by celý film hrál pro ni a uzpůsoboval jí pravidla.

Jedno se však Coenům upřít nedá - jejich poslední film provází STYL. Všechny vizuály do sebe zapadají, kamera je přesná a snad až příliš umělecká. Ticho zmůže ve vypjatých chvílích víc než hudba, známí herci padají pod kosu jako kuželky, jedna hláška střídá druhou. Příběh je přehledný, jednotlivé scény srozumitelné. Jen styl však před divákem neobstojí; proto můžete mít oprávněný pocit, že to, co funguje ve fragmentech, není silné v celku (ne nutně!). Coeni si chtějí hrát, ale nabízejí béčkovou podívanou, ve které jsou všechny karty předem rozdány, protože vedlejší postava je superman. V součtu tu jde především o formu, což v prvním plánu neznamená nic špatného (první hodinu filmu jsem nedýchal), ale ten druhý, jinotajný (však uvidíte) působí poněkud nepatřičně. Jako že jste dvě hodiny něco pečlivě sledovali a pak vám to mladší brácha přepnul. Coenovi nabourávají obvyklá klišé, odstřihávají vás od toho, co byste chtěli vidět (proto ta jedna vražda mimo záběr a vůbec, celý konec). Vtipně tak poukazují na to, kdo je vlastně pravým hrdinou tohohle příběhu a proč se celý nejmenuje třeba Anton Chirugh. Všechno by to bylo moc neetické a navíc se nabízí i velký prostor pro vaše niterní úvahy (a další zhlédnutí). A pokud vám to nevyhovuje, jste už staří, bráníte se experimentům a tahle filmová země není pro vás. Osobně však věřím, že ve vás zůstane ještě dlouho (ve mně rezonuje už pěkných pár dní) – nehledě na to nepatřičně přepálené oscarové haló.