Vezmu to menší odbočkou a zavzpomínám na doby, kdy se chystalo filmové The Last of Us a jeho tvůrci, včetně Sama Raimiho, hledali inspiraci právě u pár let staré oscarové coenovky Tahle země není pro starý. A nelze se jim moc divit, specifickou atmosféru tohohle ultimátního americkýho neo-westernovýho fláku od té doby nikdo nedokázal zopakovat, byť tu pár pokusů samozřejmě bylo, a jestliže Nesmiřitelní byli dekonstrukcí westernového žánru a posledním sbohem dané éře v podání jedné z jejích největších hvězd – Clinta Eastwooda, adaptace literárního díla Cormaca McCarthyho je naopak dokonalou ukázkou, jak žánr může stále přežívat, ba dokonce prosperovat i v současnosti.

Tahle země není pro starý vypráví vesměs prostý příběh. Koneckonců tohle býval jeden z trademarků kdysi neomylné tvůrčí dvojice. Podobně jako ve Fargu tady vše začíná zločinem, který později zahrnuje kufřík plný peněz. Pokud jste to doteď netušili, tak ten kufřík je mimochodem ten samý, co režiséři použili právě v zasněženém krimi thrilleru z roku 1996, který tehdy nakopnul jejich kariéry. Zápletka McCarthyho románu by se pak dala shrnout jako hra na kočku a myš, v níž se občas role krátce prohodí, jenom aby to nakonec skončilo dost cynicky, zle a navíc s lehkou dávkou nejasna jako třešničkou na již bohatě interpretovatelném dortu.

Coeni dříve v nějakém rozhovoru přiznali, že nebýt toho, že jim bylo umožněno natočit film po svém a hlavně věrný knize, tak by do něj nikdy nešli. Právě jeho závěr totiž pro řadu lidí dodnes znamená hořkou piluli, kterou ne každý ochotně přijme. V klasickém hollywoodském příběhu by se protagonista, v tomhle případě postava Brolina, potkala na konci s antagonistou, v tomhle případě chladnokrevným Antonem Chigurhem (nezapomenutelný Javier Bardem), a jejich konflikt by se vyřešil tak či onak. Tady se ale chudák Llewelyn Moss přes veškerou svoji snahu stane mimo záběr obětí řádění mexického kartelu, zatímco Anton uprchne i s penězi a ještě na konci dostojí svému slovu, když si přijde pro Mossovu ženu Carlu Jean.

Ve finále se pak vracíme k postavě čestného šerifa Bella (jako vždy perfektní Tommy Lee Jones), který chtěl Mosse zachránit a krvavé běsnění Chigurha zastavit, ale nepovedlo se mu ani jedno. Neochotně se tak vrací domů, zatímco jej trápí vina ve formě zlých snů. Proč to všechno vysvětluju? Protože právě v tom tkví klíč ke čtení celého filmu, který je do velké míry debatou nad dobrem a zlem i nad dobami, které již pominuly.

Z pohledu šerifa dříve bývalo dobro a zlo jasně definované, zatímco teď...teď už není, protože často vznikne pouhou náhodou, třeba po hodu mincí. Jeho očima tak v Americe přestává být místo pro lidi podobného přesvědčení, ražení a hlavně věku, jako je on. Samozřejmě je otázka, jestli to tak opravdu někdy bylo (ty jasně definované hranice), a jestli náhodou tu nedochází naopak ke stejnému vystřízlivění, jako právě v Nesmiřitelných, kde pro změnu mladý muž vystřízliví z představy toho, že život pistolníka je něco romantického, chrabrého, a hodného následování.

Reflektovat a dumat nad vyzněním a všemi motivy Tahle země není pro starý by se každopádně dalo celé dny, ocenit její přímé filmové kvality ale člověk zvládne rychle a snadno už od úvodních minut. Mimo jiné i proto, že zdejší pohlcující kameru obstaral zase jednou Roger Deakins, tradiční spolupracovník bratří Coenů, který – věřte tomu, nebo ne – dostal svého prvního Oscara až v roce 2018 za pokračování Blade Runnera. A o rok později dalšího za 1917. Asi se však při pohledu na jeho filmografii a počet nominací (!) včetně té za tento film všichni shodneme, že to bylo zatraceně pozdní docenění tohoto velikána.

Každopádně jo, tenhle typ filmů, klidně jim říkejme neo-westerny nebo moderní westerny, mi na velkém plátně dost chybí. Když se vrátím k původní představě filmového The Last of Us, jakkoli mě těší seriálové zpracování, ty koncentrovanější dvě hodiny bych si v takovémto stylu nechal velice líbit. Dneska už ale ani Coeni netočí filmy jako Tahle země není pro starý. Naposledy jsme něco takového dostali díky Davidu Mackenziemu se snímkem Za každou cenu. V televizi tomu pak osud chtěl, aby štafetu nepřevzalo nic jiného než geniální Fargo, pro změnu z hlavy Noaha Hawleyho (pokud máte rádi tento film, jednoznačně si pusťte pátou sérii). Pořád je to ale málo. Třeba si přijdu na své s chystanou adaptací dalšího, možná ještě známějšího McCarthyho příběhu, Krvavý poledník: aneb Večerní červánky na západě. Vzhledem k tomu, že však John Hillcoat levelu dřívějších Coenů nikdy nesahal ani po kotníky (na druhou stranu kdo jo...), trochu se bojím, že spíš ne (o to větší motivace to konečně dočíst). Tak či tak jsou tyhle studnice Ameriky, té fascinující země, která ani po všech těch stovkách let nepřestává překvapovat, mimořádné zábavné a taky podnětné, takže kdo neviděl nebo nečetl cokoli z toho, co na předchozích řádcích zaznělo, nyní je čas to napravit.