V řadě zemí se novinka Terrence Malicka objevila v kinech na přelomu loňského a letošního roku, a přestože měla premiéru už loni v Cannes, my si o ní něco povíme až teď. Pro Skrytý život se totiž místo v našich kinosálech nenašlo, takže čas recenzování je v tomto případě irelevantní. A zatímco je čas nedůležitý, zůstává jen radost z čistého filmového bytí. Což by se Malickovi mohlo líbit.

Umělecký podivín a nezastavitelný filosof se v poslední dekádě vyhecoval k pravidelnému natáčení filmů, což u něj rozhodně není standardem. Jeho vzletná a bezesporu nevyrovnaná tvorba tak nedávno dostala další přírůstek. Jak sám Malick řekl, oproti jeho novějším dílům se jedná o mnohem sevřenější a konkrétnější scénář, s čímž rozhodně nelze nesouhlasit. Vypráví skutečný příběh rakouského farmáře Franze Jägerstättera, který během druhé světové války odmítl narukovat do wehrmachtu. Což samozřejmě nebylo nacistickými pohlaváry přijato úplně s klidem. Reálný příběhový základ (navíc podle knižní předlohy) Malickovi trochu svázal ruce, což je v případě tohoto filmaře zjevně ku prospěchu výsledku.

Fajnšmekry německé kinematografie potěší i velké množství roliček, jež fungují v podstatě jako camea – vycházející hvězda Franz Rogowski, oblíbený Matthias Schoenaerts, duo z Komisaře Rexe Tobias Moretti a Karl Markovics, legendární Jürgen Prochnow a také poslední úlohy před kamerou pro Bruna Ganze a Michaela Nyqvista. To jsou však jen třešničky na dortu, neboť plátnu dominují August Diehl (Hanebný pancharti) a Valerie Pachner jako ústřední manželský pár. Malick odvahu hlavního hrdiny neprodává skrze laciné mudrování o morálce a povýšenecké burcování letargického národa, nýbrž nechává mlčenlivou postavu ve vnitřní nejistotě a hlubokém smutku nad tím, co je potřeba udělat. Víra a láska, to jsou dva pilíře, o něž se Jägerstätter může opřít – ba co víc, v době vymknuté z kloubů dokonce musí.

Téměř stejně důležitá je i figura Jägerstätterovy ženy, která během manželova věznění vede vlastní boj – čelí pohrdání v domovské vesnici, kde je na ni pohlíženo jako na zrádkyni. Ona přitom trpí mužovým rozhodnutím stejně jako všichni ostatní a její úděl zjevně není o nic snazší – minimálně proto, že si ho nevybrala. Jenže kdo za tento vývoj událostí může? V několika momentech Malick provokativně nastiňuje myšlenku, že láska může být vedle víry klíčovým prvkem života, který člověka změní, posune ho dál; do sféry transcendence, kde se nerozhodujeme už jen za sebe, nýbrž i za druhé a možná za celé lidstvo. Dělá z nás láska lepší, uvědomělejší lidi?

Hudba Jamese Newtona Howarda občas až moc tlačí na pilu, ostatně podobně jako kamera Jörga Widmera. Ten po Emmanuelu Lubezkim, předchozím Malickově dvorním kameramanovi, převzal oblibu v krouživých, asymetrických kamerových jízdách, zdůrazňujících subjektivní prožitky postav. Audiovizuální složka tak neustále balancuje na hraně patosu, často se záměrně dostane i za ni – třeba když průlety nad panenskou krajinou alpských údolí doprovází voice-over o nezlomnosti ducha. Jenže Malick stále dokáže dobře pracovat s tonalitou obsahu a pozornost udržuje kontrastem mezi všední profánností farmářského života a hloubkou vnitřního přesvědčení, jež se dotýká transcendentálních rovin lidského bytí. „Jednou budeme vědět, k čemu to všechno je. Nebudou žádná tajemství. Budeme vědět, proč žijeme.“

Tématem odpírače může A Hidden Life připomínat Gibsonovo violence-porno Hacksaw Ridge, výsledek je však odlišný. Zde nejde o snahu přesvědčit autority, že ten, kdo odmítá vzít do ruky zbraň, nemusí být nutně zbabělec; Malick zpracovává téma o poznání komornějším a intimnějším stylem, a tak ve středu zájmu je osobní morální rozpolcenost – prostý farmář Franz ví, že by měl snazší život, kdyby splnil rozkazy, ale cítí, že prostě nemůže. Jedinec sice nemá vliv na průběh války, je však odpovědný za svůj osobní postoj; a tuto míru svobody mu nikdo nevezme ani v podmínkách dehumanizované války.

Malick se rozhodně nevzdává svého stylu, který nejvýrazněji připomíná rozporuplně přijatý Strom života. Dominuje mu samozřejmě pomalé vyprávění, v němž se mnoha dramatických zvratů opravdu nedočkáme – na to je potřeba se připravit. Malick si na ně nikdy příliš nepotrpěl, a tak většině masivní tříhodinové stopáže dominuje morální rozpor, zdali je lepší pragmaticky podepsat věrnost Hitlerovi, anebo si i za cenu vlastního života zachovat ideály a vnitřní svobodu.

Tříhodinový slow burner tedy rozhodně není pro každého, a přestože je oproti jiným Malickovým počinům dějovější a ukotvenější v realitě, stále se jedná primárně o artovku vyžadující velmi trpělivé publikum. Kromě krátkého přešlapování na místě zhruba po hodině stopáže však pomalu plynoucí děj krůček po krůčku směřuje k emočně drtivému finále, jež v divákovi bude ještě nějakou dobu doznívat. Malick se z vesmíru vrátil zpátky na zem a je skvělé být zase u toho.