Všichni vytlačujeme většinu toho, co se nás přímo netýká, mimo svoji zónu zájmu. Jistě, na světě se dějí katastrofy, ale kdybychom s každým dokázali soucítit stejně intenzivně jako se svými nejbližšími, život by byl nesnesitelný. Kde je ovšem ta hranice, kdy se ze sníženého zájmu stane nezájem, kdy se z něj stane dokonce spoluvina? Jak ukazuje film Zóna zájmu, někdy mimo ni leží i to, co se děje za hranicemi vlastní zahrady. 

Film otevírá táhlým, dlouhým, nepříjemným zvukem, kterým do filmu vstupujeme a který nás uvádí do patřičného rozpoložení. Zvuková stopa, naprosto jedinečná a zdrcující, bude vůbec hlavním zdrojem hrůzy. Horor se v Zóně zájmu nese vzduchem jako zvuk. 

Zóna zájmu: FOTOGALERIE

Režisér Jonathan Glazer, který se po svém posledním filmu Pod kůží (Under the Skin), v němž hraje Scarlett Johansson mimozemskou bytost, která si krátí čas na Zemi zabíjením osamělých mužů, na deset let odmlčel, přichází s novým typem filmu o holocaustu. Zpracovává knihu Martina Amise Zóna zájmu a pojednává o Rudolfu Hössovi, prvním veliteli vyhlazovacího tábora v Osvětimi, a jeho rodině. 

Co je ovšem fascinující, je to, že si Hössovi zřídili domov hned na druhé straně táborové zdi, jejich zahrada je tedy napojena na tábor, jejich okna v noci osvětlena ohněm z pecí, jejich trávník kypřen lidským popelem a jejich šatní skříň plná luxusních kožichů odvlečených židovských žen. Je to ta blízkost, nemožnost oddělit rodinný život od „práce“, která je u snímku s podobnou tematikou nevídaná. 

Existuje dlouhá diskuse o tom, jak a zda vůbec holocaust zobrazovat. Byli autoři, kteří se uchýlili k co nejvíce dokumentární formě (Šoa, v níž hovoří pamětníci, ale záběry z táborů neukazuje) a odtažitosti, ale do obecné známosti vešly spíše snímky emotivní, které diváka vtahují a ukazují osobní emoce (Schindlerův seznam, Život je krásný, Sofiina volba). Specifický typ imerze pak nabízí Saulův syn, který je podobně formálně excelentní jako Zóna zájmu, i když svou formu užívá k opačnému efektu. Kamera totiž z protagonisty, maďarského Žida, v osvětimském koncentračním táboře nesejde, vždy vidíme tábor téměř jeho očima, jelikož kamera nahlíží zpoza jeho ramen. 

Film jsme probírali i v MZ Live: 

Jonathan Glazer volí jinou cestu, usiluje o distanci. Sleduje rodinu z odstupu, filmu v podstatě chybí děj či klasický narativ. Při natáčení bylo domu Hössových umístěno deset kamer, což zaručuje kontinuitu záběrů (je zde efekt až jakési filmové reality show), zatímco se rodina pohybuje po domě ve své každodennosti. Tento Glazerův fokus na každodennost je novátorský a silný.

Rudolfa Hösse ztvárnil Christian Friedel, jeden z nejsympatičtějších herců v německém seriálu Babylon Berlin, jeho ženu Hedwig pak současná hvězda evropského filmu Sandra Hüller, která během sezony filmových cen zvládla obdržet hereckou nominaci jak za Zónu zájmu, tak zejména za hlavní roli v Anatomii pádu, která jí možná příští měsíc vynese i Oscara. 

Rád bych se dotkl toho, že film je prezentován jako příklad banality zla a označuje se tak i v propagačních materiálech. „Banalita zla“ je slavný pojem a podtitul knihy filosofky Hannah Arendt o procesu z nacistou Eichmannem v Jeruzalémě. Zde uvádí, že v případě Eichmanna bylo zlo a jeho podíl na holocaustu byrokratické, vzdálené. Eichmann chtěl vždy patřit do party a těšit se z profesního vzestupu. K uskutečňování holocaustu ho tedy vedl spíše kariérismus než antisemitismus (kterého u něj bylo samozřejmě k nalezení také dost). 

A byť se podobné banální motivace dají nalézt i u Hösse (uskutečnit středostavovský sen o vlastním bydlení se zahradou), nezdá se mi, že by ono označení přiléhalo dokonale. Hössovi byli rovněž ideologičtější, jak ukazuje mimořádný dialog o tom, že přesunem na východ a kultivací zahrady vlastně žijí Hitlerovu vizi o Lebensraum, životním prostoru. Pokud bydlíte vedle koncentračního tábora, do něhož docházíte každý den jako do kanceláře, nejedná se o banální zlo z byrokratického odstupu. Höss je nesmírně angažovaný, nechává si předvádět nejnovější pece, které dovedou spalovat nonstop, pyšní se svou efektivitou a profesní deformace u něj dostoupila tak daleko, že na večírku promýšlí, jak by návštěvníky zplynoval v místnosti s vysokým stropem. Je to spíše každodennost zla než jeho banalita, co se nám tu před zraky odvíjí. 

Není to lehké sledování, a to nejen kvůli látce, ale i formě. Glazer divákovi skutečně nic neusnadňuje, nutí ho pracovat a přemýšlet a neutopit se v zobrazované jednotvárnosti. Pro mě je fascinující, jak si film hraje s divákem. Zapomene snad po čase zvuky, které se permanetně linou z tábora a tvoří všudypřítomnou kulisu? Nestává se tak imunním, a proto malým spolupachatelem?  Pokud se u těchto myšlenek přistihnete, film se pro vás stane téměř až interaktivním zážitkem. Vyžaduje aktivní účast diváka, který nepodlehne stereotypu každodenního života na plátně a je schopen samostatně promýšlet, co vidí a (zejména) slyší, čímž ho vyzývá, aby byl sám součástí myšlenkového odboje.  

Čas od času se blízkost koncentračního tábora připomene nejen zvuky výstřelů a sténání, ale zcela novým úkazem: jako nespáleným krčním obratlem, zvlášť silným ohněm ozařujícím noční oblohu, zatímco si Höss zapaluje cigaretu, nebo scénou ve skleníku. 

Při sledování filmů o holocaustu se nelze ubránit myšlence: jak to mohli lidé dopustit? Jak se to vůbec mohlo stát. Ale pak si uvědomíme, jak otupělí dokážeme být k zabíjení, zejména odehrává-li se daleko, lidem jiné civilizace, víry, barvy pleti, lidem prohlášeným za nepřítele ve jménu vznešeného cíle, jakým je například boj s terorismem. 

Snímek Zóna zájmu připomíná, že nesmíme přivyknout tomu, co se děje „za zdí“, i když se kolem nás jeví vše normální a naše zahrada plodí záviděníhodné kedlubny.