Kdo ví, zda už se Augustu Diehlovi trochu nezajídá, že si ho v Hollywoodu po Hanebných panchartech zaškatulkovali do rolí nácků. Ve své filmografii už jich má několik, ale svůj úděl přijímá hrdinně. Tentokrát ztvárňuje jednoho z nejhledanějších zločinců Josefa Mengeleho, který v koncentračním táboře Osvětim – Březinka neblaze proslul sadistickými pokusy na lidech. Jako jeden z mnoha přívrženců Třetí říše se bohužel nedostal před tribunál v Norimberku a dožil pod několika falešnými identitami na útěku po jižní Americe, ve společnosti svých hajlujících soukmenovců. Nová vlna černobílých novinek opět plní festivalové sály a zrovna u této se zdá, že by mohla přilákat i pár většinových diváků, kteří by Cizince nebo Nouvelle Vague zdvořile ignorovali, ale holdují doplňování mezer dějinných souvislostí. Poválečný osud Anděla smrti je k tomu ideální odraznou plochou, protože šokuje, vábí tajemstvím i provokuje otázkami o povaze zla a svědomí. Adaptace stejnojmenné knižní předlohy nás vrhne do střípků obrazů z několika časových rovin, které zachycují Mengeleho jako štvance před agenty Mossadu i minulostí, kterou reprezentuje jeho syn. Expresivní Diehlovo herectví je v několika recenzích označeno jako „oscarové“ a já nemám důvod tomu nevěřit. Stejně jako chvále na kameru a režijní vedení. Na téhle artové detektivce si v kině nebo na VOD rád smlsnu.
