Máme tu překvapivě zásadní událost. Ruský hudební film by v našich kinech vůbec nemusel být, ale pojí se s ním už tolik zajímavostí, že by byla velká škoda ho jen tak přejít. Premiéru totiž měl v rámci hlavní soutěže letošního festivalu v Cannes, a to za osobní neúčasti režiséra - Kirill Serebrennikov byl totiž tou dobou v domácím vězení v Rusku. Tam je obviněn ze zpronevěření peněz, což je sice možné, zároveň se však jedná o známého kritika režimu. Takže kdo ví, jak to vlastně bylo. Serebrennikov se každopádně v těchto měsících nikam nedostane a můžeme být rádi, že se v takových podmínkách podařilo Léto vůbec dokončit. Jedná se totiž o výborný film.

Michail “Mike” Naumenko a Viktor Coj. Tahle jména nejspíš neznáte, ale jimi vedené skupiny Zoopark a Kino měly svého času podobnou důležitost jako u nás The Plastic People of the Universe nebo Pražský výběr. Začátkem 80. let totiž právě Naumenko a o pár roků mladší Coj dokázali oživit leningradsku hudební scénu adaptací soudobých západních vlivů, čímž v podstatě stáli u zrodu moderního rocku a jeho odnoží v sovětském Rusku. Ačkoli k nim tedy český divák nemá takový vztah jako publikum v postsovětských zemích, v tomhle filmu to ani nevadí. Stačí totiž základní znalost dobového kontextu.

Tehdy totiž na jednu stranu končila přísná brežněvovská éra, na uvolnění poměrů v podání Gorbačova si však musel lid ještě počkat. Toto zvláštní mezidobí charakterizuje situace, kdy stále vlivnější rocková hudba byla sice povolena, ale kontrolní mechanismy stále silně fungovaly. V tomto ovzduší se mladí volnomyšlenkáři snažili naplnit květinové a rock’n’rollové ideály, samozřejmě s velmi střídavými úspěchy.

Aby toho nebylo málo, tak manželka “stárnoucího” (téměř třicetiletého!) rockera Naumenka se tak trochu zakouká do mladšího a živelnějšího Coje. Milostný trojúhelník je na světě a všichni tři ústřední aktéři podávají vtahující výkony. Díky nim i chytrému scénáři (na němž se podílela i jediná žijící strana tohoto trojúhelníku, Natalia Naumenko) snímek funguje jednak na úrovni osobního dramatu, zároveň se vyjadřuje i ke generačním sporům (a s nimi souvisejícímu rozdílu mezi mladým nezkaženým idealismem a konzervativismem i apatií těch starších). Vykreslení nálady ve společnosti je pak už vlastně jen třešničkou. Léto tedy napříč rovinami funguje i baví.

Místy příběh přešlapuje na místě a prostor dostává jedna písnička za druhou, což vzhledem k jejich kvalitě vůbec nevadí. Osobně bych nečekal, že mě sovětský pre-perestrojkový blues rock zaujme, ale podařilo se. Hrubé, neotesané songy představují generační výpověď, na svou dobu odvážnou a neohranou. Inspirace západními vlivy jsou patrné především ve skladbách Zooparku, tvorba Cojova Kina byla o poznání progresivnější. Společně s několika hity od Iggyho Popa, Davida Bowieho či Lou Reeda je pak soundtrack natolik unikátním počinem, že si každou píseň budete užívat.

Vizuálu dominují černobílé odstíny, ale občas mezi promyšlenými kamerovými jízdami vykouknou i barvy či animace. To vše k podtržení dobové šedi, stejně jako několik kontrastních surrealistických scén zahrnujících bourání čtvrté zdi. Serebrennikov se nebojí experimentovat a neustále překvapovat a já na jeho hru velmi rád přistoupil. Ono je vlastně docela těžké na ni nepřistoupit - podmanivé obrazy se snoubí s chytlavou hudbou a vykreslují příběh fungující na rovině osobní i celospolečenské. Nečekal jsem to, ale strašně jsem si návštěvu leningradského Léta užil. A soundtrack mi ještě nějakou dobu mezi playlisty vydrží.