„Nikdy nechci opakovat sám sebe a všechny mé filmy byly trefou do černého. Často jsem byl napřed, a pokud jste napřed, jste influencer. Takže nejsem filmař, jsem influencer…“ Přesně takhle o sobě nedávno mluvil sám Ridley Scott. Příští listopad by měl oslavit své 90. narozeniny, do důchodu se podle všeho nechystá, a tak se režisér Vetřelce, Blade Runnera, Gladiátora nebo Marťana rozhodl, že bude točit filmy tak dlouho, jak mu to jeho zdraví umožní. Oznámených jich má zhruba tucet, nikdo si nedokáže tipnout, kolik z nich ve skutečnosti dokáže realizovat, přesto má v plánu stát za kamerou tak dlouho, jak to jen půjde. Scott tak nejspíše může ještě pár let zůstat jedním z nejaktivnějších režisérů Hollywoodu, v ideálním případě to pak většinou mohou být dobré filmy. Jak tomu je u jeho novinky Vzhlížet k hvězdám?

Knižní předloha Petera Hellera z roku 2012 se odehrává ve světě, kde pandemie chřipky a následná krevní choroba zahubily většinu lidské populace. Samotný scénář Marka L. Smitha vykresluje pozadí tohoto postapokalyptického světa tak trochu v náznacích, zdrojovému materiálu je pak většinu času věrný. Minimálně v základní kostře příběhu, ve které je hlavní Hig v podání Jacoba Elordiho jedním z přeživších. Žije na opuštěném letišti ve městě Erie ve státě Colorado, společnost mu dělají pouze jeho pes Jasper a Bangley v podání Joshe Brolina. Hig stále truchlí nad svou zesnulou manželkou Melissou, která byla jednou z obětí zmiňované chřipky. Při pilotování své Cessny 182 jednoho dne zachytí slabý rádiový signál z letiště v Grand Junctionu naznačující, že by tam mohl stále někdo žít. Hig se tak rozhodne za oním signálem vydat.

Vzhlížet ke hvězdám: FOTOGALERIE

Je to slušný základ na potenciálně zajímavé postapo. I díky pejskovi samozřejmě evokuje Já, legendu, občasné postapo výjevy pak mohou připomínat třeba Šíleného Maxe, kdyby se tahle značka někdy začala držet více při zemi. Možná trochu nečekaně fungují nejlépe akční scény, které již zvládla odhalit trailerová kampaň, Ridley Scott v nich sympaticky využívá ratingu R a občas tu tak jsou poměrně výrazné brutální výjevy. Na druhou stranu je trochu potíž v tom, že většinu nejšťavnatějšího materiálu již viděl každý, kdo nevynechal jedinou upoutávku. A do kina si Scott moc es neschoval.  

Knižní předloha například klade větší důraz na kontrast mezi Higem a Bangleym. Hig se zdráhá opustit svou lidskost a soucit, zatímco Bangley mu dává jasně najevo, že pro něco takového by v tomto novém světě neměl zůstat prostor. Po vzoru knihy Hig pravidelně vozí zásoby do nedaleké komunity menonitů, kterou postihla krvavá nemoc, všechno to tam ovšem prostě jen tak je. Jako by to tam prostě muselo být, protože je to v knize. Má to nějakou přidanou hodnotu do budoucího dění? V podstatě ne. Je to klasická adaptace knihy, u níž pravděpodobně během sledování pochopíte, že je to adaptace knihy. A že na stránkách knihy to vše nejspíš funguje lépe – budování světa, vykreslení postav, prostě prakticky vše.

Když se snímek pokouší o jakýsi psychologický přesah, je v tom poměrně slabý. A to i přes fakt, že tu je hned několik kvalitních herců (Margaret Qualley, Brolin, Guy Pearce…), kteří už dali tolikrát najevo, že jim nedělá problém předvést komplexní výkony. Higa a Cimu v podání Qualley to k sobě tak nějak táhne, protože si oba prošli podobnou ztrátou, momenty, kdy se tato dvojice začíná sbližovat, nicméně působí lehce křečovitě. A to i přes fakt, že odpůrci Jacoba Elordiho tu tentokrát tolik munice mít nemusí. I kdyby totiž hlavní roli hráli třeba Paul Mescal nebo Glen Powell, s problémy, které začínají u scénáře, by si nejspíše neporadil nikdo z nich.

Kameraman John Mathieson, který se Scottem spolupracoval na několika jeho projektech, nedávno kritizoval režisérův současný přístup k práci. Označil ho za již líného a netrpělivého filmaře, jenž chce mít všechno co nejrychleji hotové. Kritizoval používání velkého množství kamer i čištění záběrů pomocí CGI (od mikrofonů a kamer v záběru až po stíny od techniky). Podle Mathiesona býval mladší Scott pečlivější. Scott se samozřejmě od té doby dočkal i spousty zastání, a ne každý si myslí, že to s ním bude tak horké, jak se snaží kameraman vykreslit. Bohužel právě Vzhlížet k hvězdám naznačuje, že Mathieson možná nebude tak daleko od pravdy. Působí to totiž jako nejvíce generický film Ridleyho Scotta za hodně dlouhou dobu.

Za kamerou je sice oscarový kameraman Erik Messerschmidt a právě díky němu jsou všechny možné záběry na přírodu a detaily akčních sekvencí víc než solidní, přesto to celé působí tak jaksi uměle. Jde překvapivě o jeden z těch komornějších Scottových snímků (s rozpočtem za 110 milionů dolarů, ale budiž…) a rozhodně tedy nečekejte nějaký akční sci-fi nářez. Zajímavější - nebo vlastně možná spíš smutnější - je ovšem sledovat, jak se Vzhlížet ke hvězdám vydává směry, které působí potenciálně zajímavě, ve finále bohužel jaksi vyšumí do ztracena. 

Přehrajte si trailer

Harry Gregson-Williams se chvílemi dokáže postarat o atmosférický soundtrack, háček je, že samotné Vzhlížet k hvězdám nikdy nemá o atmosféře úplně jasno. Chvílemi jako by skutečně chtěl být depresivní postapo thriller, jindy však spíše vyznívá jako naivní dystopická pohádka (ze všech Scottových filmů má atmosférou nejblíže překvapivě k Marťanovi). Při porovnání zápletky knižní předlohy a filmových obměn je zajímavé sledovat, jak to celé v knize skutečně může fungovat o poznání lépe. Historie nás přitom naučila, že existují adaptace, kdy muselo dojít k ústupkům oproti předloze a výsledná podoba přesto byla více než důstojná. U Vzhlížet k hvězdám se to nejspíš zaseklo někde uprostřed. Těžko říct, zda scenárista Mark L. Smith dostával až příliš nejasné poznámky shora, výsledek je ovšem podivný. Spíše zajímavý nežli vyloženě povedený.

Bylo by příliš kruté tvrdit, že Scott už skutečně jede jenom na autopilota. Jde nicméně o tvůrce, který je pořád sám sebou. A to i za cenu toho, že občas nevyhnutelně rozporuje sám sebe. U každého svého dalšího snímku tvrdí, že právě ten je jeho nejlepší. Pokud měl někdo s těmito jeho tvrzeními problém už v době, kdy za svůj nejlepší film v kariéře pasoval Gladiátora II, u Vzhlížet k hvězdám už nejspíše budou kroutit očima úplně všichni. Výsledkem je totiž průměrná podívaná, která spíše patří na seznam Scottových nejslabších kousků.