Sam Esmail, showrunner hackerského seriálu Mr. Robot a člověk, co pracoval v technologiích tak dlouho, až ho přestalo bavit, jak moc jeho svět ohýbá popkultura, že přeskočil na druhou stranu barikády, je režisérem nejnovější filozofické netflixovky. Stává se nám z toho po K zemi hleď! a Bílém šumu už skoro osvědčený vánoční žánr, kdy ambiciózní apokalypsa ve středu “pátečního blockbusteru” zkouší oslovit široké publikum a… většinou selhává. Po DiCapriovi a Driverovi se tentokrát pokouší o “průměrného Američana” nasupená Julia Roberts. Ta hned v úvodním monologu naznačí, že na poslední chvíli zabookovala rodině víkendový AirBnB na luxusní samotě, protože si takhle po ránu uvědomila, jak moc nesnáší lidi. 

První půlku filmu vlastně netušíte, kam to celé míří. Ukázková bělošská, dobře zaopatřená rodina, komplet se znuděným teenagerem a dcerou, která strašně moc touží dokoukat seriál Přátelé, protože ti televizní Friends jsou tím nejhmatatelnějším vztahem, co ve svém desetiletém životě navázala, se vydává na venkov - což je samozřejmě ostrůvek s výhledem na Manhattan, luxusními novostavbami a Whole Foods v nejbližší vesnici. Na místě je čeká bazén, dárkový koš a všechny výdobytky západní civilizace, díky nimž si pro život v absolutním luxusu nemusíte umět ani zavázat tkaničky. Stačí umět zmáčknout to správné tlačítko a tu a tam přiložit kus plastu od banky, která tak miluje všechny vaše peníze.

Nech svět světem: FOTOGALERIE

Esmail nikam nespěchá a zdánlivě divákům po lžičkách servíruje těžkopádné metafory. Maminka je naštvaná na celý svět, stres z práce, kde se neustále musí coby mediální prostředník přetvařovat, si částečně přenáší do soukromí, kdy vlastně už neví, čí je, nebo čím by chtěla být. Dobrodinská naivita jejího manžela ji rovným dílem vytáčí i fascinuje. Děti miluje nade vše, ale vlastně se už smířila s tím, že jedou na autopilota zahleděné do displejů, co nikdy nezhasnou. 

A pak to najednou všechno skončí. Přestane fungovat internet a televize, okolí ztichne a na zahradu se nastěhuje vysoká zvěř. Další neohrabané podobenství s digitálními jeleny už může pro spoustu lidí znamenat check-out z téhle podivné usedlosti a příliš pomale hořící zápletky. V prvních dojmech jsem v komentářích viděl zástupy lidí, co se těšily, že jde o další netflixovku, na kterou nemusí koukat. Ano, v dnešní přemíře obsahu jsme si zvykli, že se netěšíme na to, až si film pustíme, ale občas se těšíme na to, že si ho pustit nemusíme. To není žádný raněný protiútok, plně uznávám, že na Nech svět světem musí mít člověk náladu. Hlavní linie filmu nesleduje žádná tradiční klišé. Nikdo tu v půlce nepřijede na korbě pick-upu s brokovnicí, aby “sežral boháče”. Nikdo z hrdinů tu nejedná jako kovaný survival expert a nezačne z použitých kávových kapslí vyrábět satelitní telefon. 

Esmail jako by záměrně nedělal nic. Tu a tam nechá spadnout letadlo z nebe nebo do sebe narazit pár samořídících Tesel. Většinou si ale postavy jen dlouze povídají a filozofují. Tak akorát, aby to bylo srozumitelné pro skladníka ze šroubárny, kterému však budou chybět ke spokojenosti zombíci, mimozemšťani, nebo alespoň chemtrails. Snímek v prostředku až připomíná screensaver s krbem, nebo přestávku s hrajícími si koťátky. Akorát místo těch koťátek tu jsou Julia Roberts, Ethan Hawke nebo Mahershala Ali. A ta tajemná dcera, co kouká na Západní křídlo (ale jen epizody od Sorkina) a jejím existenciálním traumatem na konci světa je rozkoukané finále Přátel. Netflix má jistě radost, že dobrých dvacet minut se tu postavy bez ustání baví o popkulturních trumfech konkurence.

Nech svět světem vypadá na první i druhý pohled zbytečně. Netflixovka bez dozoru a s přefouknutou stopáží snažící se dalším apokalyptickým high conceptem ohromit diváka, co zdánlivě neexistuje. Přesto si myslím, že právě tyhle myšlenkové experimenty má Netflix točit. Za rozumné peníze s odvážnými tvůrci, klidně v tempu, co nechá diváka “vypnout” (kvůli rozeznatelným hvězdám v hlavních rolích to jde trochu hůř, ale nemožné to není) a přemýšlet nad tím, co právě probíhá, a jak by se zachoval v dané situaci on. A teď mluvím o skutečném chování… tady nikomu bezprostředně nejde o život, nikdo tu netrpí hlady, snímek záměrně popisuje první hodiny zmatku a postupného uvědomění si, že se “něco” děje. 

Odhalují se charaktery, ale především jdou na povrch vnitřní strachy jednotlivých postav. Julia Roberts se přiznává k oněm nedobrovolně nošeným maskám v poměrně silném stránkovém monologu. Kdyby o pět minut později nekřičela na digitální zvěř, možná by se vám vryl pod kůži víc. Ethan Hawke je úspornější, když nechává naplno hrát vyplašeného Amíka, co nerozumí španělské služebné a raději ji nechává v prachu cesty. Jeho zmatkařský pohyb rukama, napůl omluvu osobě v nesnázích, napůl ten reflex, jež ho definitivně donutí sešlápnout plyn a utéct ze situace, kterou neumí vyřešit, musí poznat kdokoliv přes třicet, protože - ať už si to přizná či nikoliv - v téhle roli už se stihnul ocitnout.

Jen šejdrem je tu obnaženo také plíživé zjištění postav, že jejich role a schopnosti v civilizovaném světě, mohou být s úsvitem apokalypsy redukovány na nulu. Límečkové profese, co místo opravdových koláčů krájí ty v Excelu a nad kávičkou řeší jarní kolekci módních domů, jsou v krizi tváří v tvář redukováni na manuální práci a fachmani se náhle stávají nejdůležitějším hlasem komunit. Žádné “povaleči z kaváren do polí a továren” se tu nekoná, ale to sebeshazování Hawkeovy postavy je nepřehlednutelné a může v divácích rezonovat. Pokud si ho tedy všimnou.

Ono totiž, kdo se pořád těší na vyplašené Amíky, co v odrazech prosklených domů sledují jaderné výbuchy, ten možná pro stromy neuvidí les. Kdo zahlédne v úvodních titulcích Baracka Obamu jako jednoho z producentů (Esmail mu poslal scénář a bývalý prezident mu ho opoznámkoval, aby udržel tvůrce víc při zemi, co se týče reálných hrozeb), ten možná bude očekávat lekci z humanismu, která však nikdy nepřijde. 

Přehrajte si trailer Nech svět světem lze zredukovat na povedený pilot se solidním řemeslem a herci, co se nesnaží za každou cenu cpát do popředí (tady jako vždy exceluje medovým hlasem rozprávějící Mahershala Ali). Bez ohledu na rozpolcené názory a často až rozhořčené publikum mám stále pocit, že tenhle film dnešní vyděšená společnost potřebuje. A kdo ho dokouká, s tím ta naznačená a schválně nedořešená trajektorie událostí chvilku zůstane. A bude v něm pracovat. Nejsem z těch, co by automaticky chválili film za to, že vás donutí si doplnit křížovku. Tohle není detektivka, ale není to ani Emmerich. Přirovnání k Hitchcockovi a Shyamalanovi místy sedí a místy kulhají. Mám pocit, že Esmail je prostě svůj. A doufám, že bude mít i v budoucnu šanci na ten svůj unikátní rukopis lidi naučit. Znáte to, olivy vám třeba taky napoprvé nechutnaly. Někdo si nezvykne nikdy, většina ale pochopí, že to kouzlo bylo až ve druhém nebo třetím setkání.

P. S. S Rossem a Rachel to dopadne dobře.