Do našich kin konečně dorazila adaptace postapokalyptické novelky Carmacka McCarthyho Cesta. Než se pustíme do Hillcoatovy filmové verze, zastavme se na chvíli u předlohy.

McCarthyho novelka uchvacuje svým nepatetickým a střídmým podáním, jež si vystačí s několika málo – v podstatě stále stejnými – kulisami, lineárním dějem „bez děje“ a jistou bodovostí jednotlivých výjevů. Starý svět zanikl, nový ještě nepovstal a tak je vzpomínání na sladké kdysi jen šidítkem, a upínání se k budoucnosti zbytečně vysilujícím počinem. Cesta otce a syna na jih, kde je prý tepleji, je dlážděna jen samými teď a tady. Intelektuální výzvy ztratily význam, život či spíše přežívání se zredukoval na několik málo praktických činností. Ať už jedinec ve starém světě znamenal cokoliv a dosáhl jakéhokoliv vzdělání, ve „světě poté“ je z něj sběrač. Další dělení počítá už jen s rolemi lovec a lovený. Denní program přeživších spočívá v hledání něčeho poživatelného k snědku, kousku suchého místa na přespání, ostražitostí před těmi, jimž se lidství a morálka staly přítěží, a hlavně udržování rytmu a směřování k cíli.  Zkrátka, i houmlesáci dneška jsou na tom lépe.

Celé vyprávění je navíc impregnováno tajemstvím obestírající katastrofou, jež svět jak jej známe uvrhla do temnoty a chaosu, a tajemstvím cíle na pobřeží, jež nutí překonávat nesnáze osudu a konec konců i otáčet stránky. Cíl totiž novým začátkem být může, ale dost možná vůbec nemusí. Ze života na planetě zbylo pár uhlíků  a je jen na dobré vůli / mizantropii čtenáře, zda se je podařilo rozfoukat nebo ne. Kniha je sice na maximálně jeden večer pod lampou, ale při správné konstelaci dokáže zaměstnat mysl, obraznost a city na mnohem déle. Pokud máte hraniční příběhy rádi, tahle McCarthyho miniatura by mohla být přímo pro vás.

Oč je knižní podoba tenčí, o to náročnější byl úkol převést ji na plátno. Rozumějme si dobře. V následujících řádcích nechci tvůrcům radit, natož se stavět nad ně, ale soudím, že za své peníze (lehce bolestných 12 liber) se vyjádřit můžu. Někdy se tvrdí, že Cesta patří do skupiny románů těžko - či rovnou – nezfilmovatelných. Právě naopak. Cesta mohla být strhujícím dramatem otce a syna v apokalyptických kulisách pro nejširší diváckou obec. A to bez výraznějších kompromisů. Jenže jím není. Samotný nápad má velký potenciál, je vizuální a vůbec je s podivem, že něco podobného už někoho nenapadlo dřív.  Hillcoatova Cesta je bohužel mechanicky převedená předloha, která nezohledňuje možnosti filmu a literatury a kašle na diváka, kde může. To, co má v knize neutrální znaménko – absence děje, konfliktu a nedostatek kontrastů – je u filmu bez dalšího rozvedení smrtící.

Dvojici totiž nikdo nepronásleduje, nikde si nic nezapomněli (nikam se tudíž nemusí vracet a vystavovat se nebezpečí), nikoho ze solidarity nezachraňují, žádná postava k nim nepřibude na déle než 5 minut filmu a tudíž nemá dějotvorný význam. Nevíme, odkud otec se synem vyšli a jaká vzdálenost je dělí od pobřeží. Zatajování informací či jejich uvolňování stavbu příběhu nijak neovlivňuje. Táta se synem prostě jdou, jdou a jdou, mají čím dál větší hlad a baví se o světle. A když už je toho strádání na ně moc, dají si poslední colu v celé Americe a vzpomenou na mámu s tváří Charlize Theron, což je jediný výraznější pokus odchýlit se od předlohy, jaký jsem zaznamenal. Jenže hned to zase vyzmizíkuje skutečnost, že mamča a její dilema je podáno vskutku nedomrle a vzhledem k motivacím si ani žádnou vzpomínku nezaslouží.

U některých knih je děj nutno zredukovat na únosnou míru, při převádění Cesty bylo naopak nutné se od textu pouze odrazit, nedržet se posloupnosti jednotlivých situací. Snažit se ho převést na úkor toho, že film nebude doslovný v míře, jakou požaduje milovník předlohy.  Ano, uznávám, že mnoho obav vyvolaných trailerem se nakonec nenaplnilo – digitálních dokreslovaček je v celém filmu méně než v upoutávce, Hillcoat odolal pokušení svést katastrofu na jasnou proměnnou a dát filmu zelený nátěr. Naopak náboj a atmosféru mnoha scén se mu podařilo přenést slušně („živá spižírna“, pláž, aj.) – ale co na tom, když film funguje jen v jednotlivostech a ojedinělých momentech jako je zmíněná „živá spižírna“, ale jako celek zabírá méně, než by vzhledem ke kvalitě předlohy mohl. Když se nic neděje, tak se prostě nic neděje. Aktivita postav nerovná se akce, tak zní nerovnice Cesty. Kvůli absenci umněji podaného konfliktu a nějaké výraznější třísky pod kůží se značně ztížila pozice i ústřednímu duu,  jemuž mnohdy nezbude než dělat utrápené obličeje a nechat za sebe hrát zbídačelý zevnějšek. To co v knize u postav fungovalo jaksi samospádem (a je jasné, že tu hodně přispěla naše představivost), drží ve filmu pohromadě jen tak tak.

Je paradoxní, že kromě vysvětlovaček s matkou film vlastně neobsahuje žádnou vyloženě špatně natočenou scénu, na to je režisér australského westernu Proposition vizuálně nadaný a technicky zdatý dostatečně, jen mu od předlohy chyběl větší odstup a odvaha k svéráznějšímu pojetí. Hezké obrázky, tklivá hudba dua Cave – Ellis a patřičně oslizlý Viggo Mortensen bohužel nestačí. Píšu to nerad, ale předlohy znalé začne Cesta po několika minutách nudit a ubíjet svým nevrušivým tempem, až dokonale vyšumí. Na konci si řeknete akorát „tak jo, no“, což je vůbec ta nejhorší reakce, jaký lze na film mít. Jsem zvědav, jak na film zareagují ti, kdo se na Cestu vydávají vůbec poprvé…

P.S. Nashledanou u Krvavého poledníku.