U Dimension Films si s Cestou moc neví rady. Několikrát odkládaná premiéra (ve výsledku skoro o rok) prozrazuje jejich tápání. Promítá se i do trailerové kampaně, jejíž druhá a dost možná rozhodující kapitola se píše právě teď, měsíc před regulérním nasazením do amerických kin. Cesta je v danou chvíli vybavena výtečnými ohlasy, zálibně pomlaskávající recenzenti se jí snaží zamést stezku k úspěchu takovým způsobem, že každá negativní recenze vzbudí vlnu nevole (svého času byla slušná kauza z toho, že ve Variety film sestřelili… jak se opovážili!), Hillcoatův snímek navíc kritici vybavili visačkou „jedné z nejvěrnějších literárních adaptací vůbec“. U knihy oceněné Pulitzerovou cenou se taková nálepka může bohatě zhodnotit. Naopak trailery špekulují a zavádějí diváky falešným směrem. První se tvářil jako monumentální postapokalyptická podívaná, šperkovaná digitálními efekty. Druhý tohle lákání smázne v pár sekundách a chvályhodně se zavrtá do neředěné deprese, slibně skryté pod zpocené vlasy i zoufale vytřeštěné oči. Viggo Mortensen si sice hodně povídá sám pro sebe (snad film nebude až příliš literární) a vykládá o ganzích, mrtvých lidech a všelijakých různých patáliích, číhajících za bukem, na to nejhorší ale neupozorní. Studio ví, že má v ruce dobrý film, a tak se jej pokouší prodat jako klasickou oscarovku – a do druhé půle vpouští patetickou hudbu, s vzletnými titulky typu „Mezi otcem a synem leží odvaha nikdy se nevzdat“, zpomalovačkami a heroickými výjevy, jak z té nejsladší hollywoodské bonboniéry o rodinném štěstí. Ani bych se nedivil, kdyby zpoza stromu vyběhl ještě Kevin Costner s americkou vlajkou a vyřvával něco o svobodě a velikosti národa. Tenhle lživý trailerový ústřel možná vynese dolary, dojmy z ukázky ale hodně necitlivě tlumí.
