Vyvěste prapory, máme to za sebou. Další porce filmových políček symbolizující přicházející letní sezónu – tentokrát s trademarkovou značkou rudě žhnoucích očí – přišla uzemnit všechny bezvěrce a namlsat i ty, kteří dodnes Teminátora zaměňují za lahodný tvarohový výrobek z dílny mlékáren Milko. Pro všechny je tu toho dost, což nutně neznamená, že je to opravdu dost na poměry Terminátora tak, jak jsme na něj zvyklí. Ale pěkně popořadě...

Čtvrtý Terminátor je dokonale přehledným obrazem dnešního Hollywoodu, kde se za entertainment vydává něco, co jím není. Je lepen generací „moderních klipařů“, kteří sice mají rádi své řemeslné předobrazy, ale když je citují, nezvládnou se jim vyrovnat. Zapomínají doopravdy vyprávět (příběh, který by věděl, že detaily dělají celek!). Nabízejí postavy, které jsou jen schematickými rovnátky mezi scenáristickými zuby – občas (arci)lotři, občas lotři, co se napravují a téměř vždycky hrdinové, kteří jdou pro své ideály až za hrob, ale vždycky to šustí papírem na sto honů a o nějakých prožívaných motivacích si mohou všichni nechat zdát. I McG se svými scenáristy jenom tak letmo klouže po povrchu a očividně se bojí udělat z Terminátora přemýšlivější vrstevnaté dílo, přestože tuhle cestu odvážně nastoupil (ale už nemá koule na to ji projít celou).

Vývoj postav je nulový, většina z nich si jen z povinnosti odříká pár svých povinných replik, ukáže se pořádně na světle (aby si i ti krátkozrací všimli, že ona je těhotná/on má kovový skelet) a zase zmizí. Znamená to jednak to, že jich poznáte poměrně hodně, druhak ale to, že si k žádné nedokážete vypěstovat sebemenší empatie. Navíc je takřka neuvěřitelné sledovat malou holčičku (s dokonale umytými a vyfoukanými vlasy), jak v šesti letech nabíjí granátomet a věřit, že její –náctiletý kamarád si občas přes den zabije nějakého toho Terminátora a tváří se přitom, jako by to byla ta nejlehčí věc na světě. Postavy jsou obyčejnými figurkami z nějakého cool alternativního teenagerovského vesmíru, které existují a to stačí. Navíc existují ve světě, o kterém toho moc nevíme a jehož zákonitosti neznáme (vidíme z něj zhruba pět různých lokací), ale to zřejmě taky stačí. Všechno to tu tak nějak je a postavy spolu mluví a potkávají se, protože to tak asi má být, ale nejde to ve směru žádné mytologie či pravidel, která by se dala uchopit. A jak bylo řečeno, vývoj, který by situaci lépe nastínil, tu chybí prakticky u všeho. Týká se to bohužel i samotného Connora, který sice pěkně ikonicky postává ve fešném vojenském outfitu, ale v podstatě nabízí jednu jedinou emoci a to ještě nijak přesvědčivě na to, aby se dalo uvěřit, že právě on je ten mytický vůdce posledního zbytku lidstva (a když mluví se svým nadřízeným přes vysílačku do ponorky, připomíná to spíš nějaký méně povedený díl Stargate). Navíc více než kdy jindy platí, že Christian Bale má pouze a jeden herecký výraz, který více či méně úspěšně schovává pod rozličné porosty hlavy – dneska je to centimetrový vlasový sestřih, pětidenní strniště a nedbale upravená bradka, ale v jádru je to zase ten jeden výraz „Bale č. 425“. Veškerý vývoj jeho motivačního příběhu pak spočívá v situacích „teď půjdeme tam a něco se tam stane, takže jdeme zase jinam, kde se stane něco jiného“. Ošoupané „nástup-zvrat“ se hodně brzy okouká a často smrdí tím, že duo scenáristů (oba mimochodem dělali na předchozím filmu, ale potom třeba i na Catwoman) neudrží dlouho niť příběhu, který by nabýval na emoční intenzitě a přitom nebyl jen snůškou rozhýbaných storyboardů pro videoklip.

Mnohem lepší rozvoj nabízí paradoxně Sam Worthington, který si s přehledem krade většinu filmu pro sebe i bez onoho „překvapivého odhalení“ nabízí asi tak desetkrát širší herecké spektrum než slovutný lídr Connor. McG ať děkuje pánu bohu, že mu Worthingtona seslal – už jen díky němu sem ten podtitul Spása dokonale pasuje. Worthington nabízí v rámci možností nadstandardní rozklad osobnosti a kdyby mu neustálé logické lapsy neuštědřovaly rány pod pás, mohla z toho být důstojná postava do sci-fi síně slávy. Postava Marcuse zkrátka poslala film o třídu výš, než kde se snaží zajímavě vyžít i bez něj – v postapokalyptických ruinách, které by tak rády byly stylizované, až z nich ty triky stříkají na sto honů a utápějí se v čiré marnosti. Když se natáčí v kulisách na detail, je situace o poznání lepší a vychází z toho obstojný klon Šíleného Maxe, který má výrazný zápach i příjemně depresivní poetiku. Při čtyřech pěti záběrech na vás ale modré plátno dýchne mnohem více, než by asi bylo zdrávo a pro film potřeba a z té nabyté radosti jednoho spolehlivě vyžene. Ale to je jen letmý a neškodný odpich k desateru dalších (a lepších) ukazatelů toho, že McG si se svým týmem ukousl neskutečně velké sousto.

Ona je jedna věc nechat si postavit Terminátora a chvástat se tím, jak hezky vypadá na fotkách. Ale vdechnout mu život, to je kumšt hodný mistrů. Dodnes mě mrazí v zádech z pochodujícího T-800 z prvního dílu, přestože je jeho pohyb poplatný začínající trikové éře. Má ale poetiku. McGho Terminátoři poetiku nemají – každý stroj je jen hromada plechu, kterou odbojáři zase nějak odstraní, rudé oči jí vyhasnou a jde se dál. Mostow to měl taky jiné, ale dokázal situaci brát s nadhledem a díky tomu mu spousta věcí prošla. McG tímhle způsobem neuhýbá a opravdu rád by naservíroval temnou vizi budoucnosti, ale zkrátka na to nemá. A to je pointa celého čtvrtého Terminátora. Skoro nikdo, počínaje scenáristy a konče režisérem, na tohle opravdu nemá. Všichni mají Terminátora nakoukaného, vědí, co se od toho světa očekává. Ale celé universum je tak 20-30% nad jejich schopnostmi se se vším důstojně poprat.

Vznikl tedy celkem zábavný film, kde se nachází spousta odkazů na starší díly Terminátora (a kdo bude hledat pocitvě, zjistí, že je jich opravdu SPOUSTA) – od vyloženě trademarkových záběrů, přes hlášky, gesta a bůh-ví-co-ještě (odpustil by někdo scenáristům, kdyby tu nezaznělo obligátní „I’ll be back“?). To ale pořád nedělá z filmu s Terminátorem v názvu důstojný díl komplikované a ostře sledované ságy, která má za sebou tak početnou fanouškovskou základnu. Nový Terminátor je taková lehčí verze komplexního vesmíru, kde vystupují děti, mladí lidé mentorují zjevně starším a moudřejším („Musíte zůstat naživu… tady… a tady.“) a zkrátka a dobře, kde má omladina vždycky to hlavní slovo, protože to jde v duchu stále modernějších a technicky vyšperkovanějších seriálů pro mladé. Terminator Salvation je stejně jako nový Star Trek taky taková soap opera – rozdíl je v tom, že není účelová. Stala se jí proto, že látku čtvrtého Terminátora nedostal do ruky někdo schopný, nýbrž povrchní klipař, který bohužel na víc než povrchní plácání nemá. Tím, že dostal víc peněz než obvykle, dělá jen věci trochu hezčí, ale podstata zůstává – Terminator Salvation není poctivým a svědomitým pokusem o rozvinutí komplexní ságy. Je lehce nadprůměrným post-apokalyptickým sci-fi, kde se náhodou vyskytuje pár robotů, kteří se podobají těm od Camerona. Jako takový obstojí ve smyslu slušné zábavy na dvě hodiny. S tím, že už ho nikdy nemusíte vidět znova.

P.S. Akční scény jsou jenom fajn a většina jich byla v traileru.

P. S. #2 Arnie je potěšující.