Na úvod je třeba říct, že 28 let poté je natolik nekonvenční překvapení, že zákonitě rozdělí publikum na dvě poloviny – nadšené příznivce i totální odpůrce. 

Pro rozhodnutí, zda bude člověk patřit do jedné nebo druhé skupiny se vyplatí nečíst recenze (včetně této) a vyrazit do kina jako nepopsaný list papíru. 

Nutné upozornění máme za sebou, můžeme se věnovat filmu samotnému. V roce 2002 přišli Danny Boyle a Alex Garland se svým přelomovým postapo hororem 28 dní poté. Tehdy stačily 4 týdny, aby se z jedné z nejbohatších zemí světa stala liduprázdná krajina plná „zombíků“, ačkoliv jde technicky vzato o lidi nakažené virem vztekliny. Jak nás ovšem přesvědčila druhá půlka filmu s vojenskou jednotkou, ještě větším ohrožením budou pro lidi vždy jiní lidé, kteří zánik civilizace využijí k ukojení svých nejnižších pudů. 

28 let poté: FOTOGALERIE

Jaká je situace v Británii po 1456 týdnech? Boyle s Garlandem hned v úvodním vysvětlovacím titulku elegantně vybruslí ze závěru sequelu 28 týdnů poté, na němž neparticipovali, a oznámí, že virus se povedlo vytlačit z kontinentální Evropy a na Britské ostrovy byla uvalena neprodyšná karanténa zabezpečovaná okolními státy. Přeživší nenakažení tak měli dvě možnosti – začít se potulovat a kořistit, a nebo se sdružit do komun, jak o nich vždy snili utopisté. Sice nemají elektřinu a nevyužívají žádné moderní vymoženosti jako internet nebo mobily, ale žijí už dlouhá léta v pospolitosti, každý si ze společného bere jen tolik, kolik potřebuje.

A právě v jedné takové funkční a takřka idylické ostrovní komuně žije i hlavní hrdina – dvanáctiletý chlapec Spike (. Ano, je to tak, trailery to neprozradily, ale namísto klasického survival hororu plného krvelačných hord, nám Boyle s Garlandem nabízí klasickou coming-of-age story o dospívání a hledání sebe sama. 

Zápletku, na níž už může být po druhé řadě Last of Us, leckdo alergický, se ovšem daří díky Garlandově představivosti, nekompromisnosti a nespornému talentu mnohem lépe pojmout. Proto i tam, kde mnohem dražší série HBO selhávala na ploše několika hodin, zde stačí několik silných a emotivních výjevů, zejména pak u morového sloupu z lebek. 

V první půlce filmu se Spike (debutující Alfie Williams jako zkušený mazák) vydává poprvé na pevninu, společně se svým otcem, lovcem Jamiem (ne, furt nejsem 100% přesvědčený, že Aaron Taylor-Johnson je vhodným adeptem na Bonda, ale to je do jiného článku). Iniciační rituál spojený se zabitím nakažených se krapet zvrtne, když oba narazí na Alfu – zmutovaného nakaženého, který vyrostl do velikosti Jacka Reachera a mezi nohama se mu houpe velký bimbas. 

Právě ukázky z této části byly nejčastěji k vidění v trailerech – je to dynamická našlapaná jízda, v níž se hodně utíká, hodně křičí a střílí šípy, přičemž hračička Boyle čaruje s každým záběrem. Podobně jako u 28 dní poté se rozhodl pro experiment a namísto klasických kamer je celý film nasnímaný pomocí iPhone 15 Max. Oproti prvnímu dílu, v němž využití jedné z prvních digitálních videokamer, asociovalo svým zrnem a minimální hloubkou noční můru, tady už se Boyle může rozšoupnout mnohem víc. iPhone mu umožňuje z jedné vody načisto klaustrofobní záběry z opuštěných domů i fascinující noční útěk pod polární září.

Druhá půlka přepne do mnohem melancholičtější roviny. Spike, zklamaný z chování svého otce, zanechává komunu komunou a pouze se svou matkou (doufejme, že konečně průlomová filmová role pro skvělou Jodie Comer) se vydává opět na pevninu, aby pro ni a její zhoršující se nemoc našel lékaře. A věci se opět zvrtnou…

Slovo, které však 28 let poté vystihuje nejlépe, je přitom „empatický“. Adjektivum, se kterým se u postapo moc často nesetkáváme, ale zde jej nacházíme v míře vrchovaté – Boyle s Garlandem nám po autentické zkušenosti s jednou globální smrtící pandemií předkládají k zamyšlení subverzní myšlenku – alespoň v rámci žánru: buďme empatičtí. 

Spike se nestává chladnokrevným vrahem, naopak má po většinu filmu problém nestvůry střílet, jeho matka zase vraždí jen v záchvatu mateřského pudu. Garland si navíc velmi dobře hraje s očekáváními diváků – a nenabízí jim vůbec to, co znají. Nejlépe je to znát na příkladu postavy Ralpha Fiennese. Jódem potřený vyšinutý doktor tak dostává úplně jiný dramatický oblouk, než by kdo čekal. 

Boyle s Garlandem avizovali, že 28 let poté pojmou jako provázanou trilogii. Druhý díl už má být v tuto chvíli dokončen, jen Boylea vystřídala na režijní sesli Nia DeCosta, která už má s hororem zkušenosti – ať už kvůli remakeu Candymana nebo v souvislosti s The Marvels. Těžko však říct, jestli ji Boyle přestřeleným závěrem neudělal medvědí službu. Lze si představit, že pokud už někteří zaskočení diváci začnou brát změnu konceptu za pozitivum, tone shift v závěru je zase spolehlivě odradí. Obzvláště Američané si začínají po prvních projekcích googlit, proč jsou ty britské filmy takové … „britské“.

Přehrajte si trailer 28 let poté má samozřejmě větší či menší chyby – kromě už zmíněného konce nedává jednání postav často smysl, celý fikční svět s karanténou a izolovanými komunitami stojí dost na vodě – opět, poučeni z pandemie víme, jak lidé ve skutečnosti dodržují pravidla a zákazy. Ohlédneme-li však od všech těchto neduhů, mimořádně pevná Garlandova vize a Boyleovy schopnosti nám naservírovaly dílo, které lze šmahem odsoudit jako tvůrčí exhibici, avšak po čase ji člověk docení. A tak, jak bylo zmíněno na začátku – buď bude člověk na konci příznivcem nebo odpůrcem. Obojí povede minimálně k zajímavým debatám, a tak to má být.