Americké recenzenty nejnovější pixarovka naprosto nadchla. Mne zaujala už jenom tím, že se po delší době nejedná o sequel, ale o originální nápad, do kterého se napumpovala spousta peněz a talentu. To u Pixaru většinou znamená jasnou trefu do černého, kterou nezkalí ani přespříliš lyrický a zpívaný (v české verzi přímo nesnesitelně) předfilm o tom, že sopky jsou taky jenom lidi.

V hlavě: FOTOGALERIE

Premisa samotná je neuvěřitelně lákavá - sledujeme dospívající holčičku, která se s rodinou přestěhovala z Minnesoty do San Franciska, ale holčička jako taková není hlavní hrdinkou, je pouhým nástrojem a to doslova - protože její emoce ovládá pětice jménem Radost, Smutek, Nechuť, Strach a Vztek. Všichni sedí v hlavním velíně a mají šichtu od šesti ráno do desíti večer, kdy jde holčička spát. Jakmile je vzhůru, musí naši hrdinové u ovládacího panelu správně reagovat na podněty a třídit vzpomínky, které přijíždějí do velína podobně jako kuličky v Minority Report. Je to vynalézavé a komplexní, ale Evropana odkojeného Křečkem v noční košili nebo Byl jednou jeden život nadchne zprvu spíš vizuální stránka než lišácké zpracování vnitřního fungování lidské duše.

Pete Docter ve vizuálu i myšlení nezapře svoje Příšerky s.r.o., ale jeho nový svět je i při vší kvantitě informací a mechanismů, které na nás chrlí, tak trochu nevytěžený. Tam kde Příšerky úspěšně sypou z rukávu pravidla a přivádějí nás do pohádkového světa a zároveň tréninkového centra příšerek, tady jsou postavy emocí definované... ehm, svými emocemi - Radost je nesnesitelně optimistická, Smutek je nesnesitelně... nesnesitelná, Strach je komická postavička a Vztek je takový ten vděčný pruďas.

Očekáváte to od nich předem a oni nezklamou, stejně tak vás nepřekvapí dějová linie s rodinou, co se přestěhovala do nového, což samozřejmě hlavní hrdinka těžce nese - její náladovost je odrazem velkého průšvihu a následně velkého dobrodružství v její hlavě, kdy Radost při potyčce se Smutkem (obě jsou to holky, aby se vám to nepletlo) zmizí v jiné části "mozku" a hned je z toho putování jak z Pána prstenů.

Procházka zákoutími lidské paměti a mozkových závitů je vzrušující zejména díky fantastické animaci, která dává šmrnc i zdánlivě banálním nápadům. V jiných pasážích je ale bohužel vidět, že Docter spoustu myšlenek jen nahazuje, aniž by je dotáhnul do konce. I tady se objeví postavy, které na ploše deseti minut dovedou přijít, zabrnkat na srdeční sval, a zase odejít, ale u těch klíčových (Radost, Smutek, ona ovládaná holčička) divák starší pěti let postrádá hloubku, kterou vždycky pixarovky všem utíkaly o parník. V hlavě nabízí často jen efekt a pseudofilozofické pozlátko, které bohužel horko těžko v očích dospělých obstojí při prvním zhlédnutí, natož aby si říkalo o opáčko.

První akt určitě rozněžní spoustu rodičů, protože na výchovu dítěte a jeho dospívání nahlíží zevnitř a s humorem. Scéna u stolu, kdy se podívá i do hlav táty a mámy, je skutečně brilantní a budete se u ní smíchy válet po zemi. Takových kanonád je ale bohužel ve filmu málo a v podobné intenzitě se vrátí až v závěrečných titulkách. Dobrá půlka stopáže má nejblíž nikoliv k Příšerkám, ale třeba ke třetímu Příběhu hraček. Dovede být až nečekaně vážná a melodramatická, aniž by však jednotlivé polohy střídala s typickou pixarovskou lehkostí.

Jednotlivé nápady jsou přitom parádní a z mimoděk vybudovaného světa by se dalo nakrmit ještě několik celovečeráků. Zcela sobecky bych však chtěl spíš třeskuté komedie, než těžkopádné komentáře o složitosti dospívání a zvykání si na nové prostředí. Toho jsou plné i tuctové hrané filmy a v takových scénách máte pocit, že ono abstraktní prostředí vnitřku hlavy je tu pohříchu nevyužito.

V hlavě jako by mělo dvě mozkové hemisféry, jednu pro dospělé, druhou pro děti. Skoro v žádné scéně ale netáhnou za jeden provaz, což byla vždycky jedna z devíz pixarovského stylu. Rodiče se smáli a dojímali na stejných místech jako jejich ratolesti. V hlavě je to ale trochu pomotané, a tak nezbývá než přinutit k práci vlastní emoce a slabšími pasážemi se prokousat.

Stojí to za námahu, protože při své předvídatelnosti je film dostatečně originální, aby donutil k zamyšlení. A ve svých vrcholech servíruje akční kinetiku, plnou palbu na srdeční svaly i průtrž slzných kanálků. Docter je špička a jakmile postavičkami Emocí ovládá naše vlastní emoce, povede se mu na chvilku zkrotit a vytěžit onu filmovou magii. Na rozdíl od starších pixarovek je to ale mimořádně těkavé kouzlo, jenž přichází a odchází místo aby gradovalo. Rozhodně bych z toho nevinil dabing, který je slušně obsazený a přeložený. Ačkoliv si dovedu představit, že předfilm v originálním znění bude o dost snesitelnější.

Pro Pixar je V hlavě rozhodně návratem k formě. Akorát už to není na lámání svěťáků, alespoň tentokrát ne. Nakolik si se mnou hraje nostalgie, nakolik jsem "z toho vyrostl", a nakolik úřaduje třikrát dokolečka nakoukaný Křeček v noční košili? Těžko měřit, ale po všem tom hypu jsem asi čekal méně kodrcavou jízdu od banalitek ke svěžím nápadům a zase zpátky. Docter i šedé eminence v pozadí umí líp. Což samozřejmě neznamená, že V hlavě nezboří pokladny kin a nepůjde se vší vervou do boje o Oscara. Poprvé od Vzhůru do oblak mám navíc pocit, že si Pixar o sošku říká právem.