Studio Pixar je živel, který v současném filmovém světě nemá obdoby. Jen si to vezměte: Včetně dnešního subjektu deset celovečerních filmů, ani jeden nedobrý, většina vynikajících, některé za křehkými hranicemi geniality a žánrobornosti. Samozřejmě je obvykle nesmyslným škatulkováním tvrdit, že někdo je “nový XY” (kolikrát jsme jen slyšeli věci jako DiCaprio = nový Brando, Tautouová = nová Hepburnová, Bystroň = starý Hitler, atp.), ale jsem pevně přesvědčen, že je na místě konstatování, že od Walta Disneyho ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století nikdo neudělal pro svět animovaného filmu tak velké služby jako v posledním období studio Pixar.

Princip je to (na první pohled) neuvěřitelně jednoduchý. Navzdory tomu, že jde o filmy určené masám, funguje proces jejich výroby v naprosté opozici vůči všemu, aplikovanému na obvyklé studiové produkce. Žádné adaptace osvědčených předloh. Když už pokračování, pak jen má-li i jiný smysl než účetní. Product placement neexistuje. Ani žertovná mluvící zvířátka. Písničky? Nenechte se vysmát! Popkulturní odkazy pro teenagerstvo? Škrt! Filmy Pixaru jsou vždy originální, vždy zcela profesionálně vyrobené (už je téměř zvykem, že každý další snímek v nějakém smyslu posune hranici toho, co je na digitálním poli možné, ať už jde o dokonale renderovanou vodu /Hledá se Nemo/, nebo třeba jídlo, které vypadá neplastikově a doopravdy lákavě /Ratatouille/), a vždy do posledního emocionálního puntíku promyšlené.

Týmu, který dlouhé roky vedli John Lasseter a Steve Jobs, se totiž daří udržovat v nepejorativním smyslu rodinnou a kamarádskou atmosféru, díky níž má i ten nejposlednější nosič vody či pixelů opravdovou chuť odvádět tu nejlepší práci. Před pár lety jsem měl to potěšení popovídat si s Janem Pinkavou, který svého času získal Oscara za kraťas Geriho hra a později stál u zrodu (Bradem Birdem nakonec dotažené) Ratatouille, a tak jsem získal živý náhled do toho, jak jsou všichni pixarští podporování v tom, aby uzpůsobili své pracovní flíčky k obrazům svým, jak je na poradách doopravdy nasloucháno komukoli (kdo se tak – je-li skutečně talentován – doopravdy může vypracovat z animátora č. 83 v režiséra), s jakou chutí jsou “domácí” obsazováni do hlasových rolí, které by třeba i u vcelku solidních DreamWorks připadly někomu jako Justin Timberlake, jak... ale však už dávno chápete.

O zákulisí Pixaru a o procesu, jakým jsou jeho filmy plozeny, bych mohl psát ještě hodiny a hodiny. A upřímně řečeno nejen proto, že si to zaslouží, ale i proto, že bych vás na jejich nejnovější kousek rád odeslal s co nejmenším množstvím informací, jak by jen bylo možné, abyste mohli být překvapeni (byť děj rozhodně není založen na nějakých zvratech) a okouzleni na vlastní pěst. Prostě na něj jděte a vězte, že opět odvedli dobrou práci. Jednu ze svých lepších, a to je co říct.

Pořád jste tady? No dobrá, když to musí být: Hrdinou Vzhůru do oblak je chlapec jménem Carl, samotář, který se seznámí s dívenkou Ellie, a najde v ní spřízněnou duši. Oba jsou snílci, kteří by se rádi vydali do Jižní Ameriky po stopách svého velkého vzoru, dobrodruha Muntze. Pak vyrostou, vezmou se, prožijí spolu docela obyčený, leč v obyčejném slova smyslu opravdu nádherný život... a my během famózní bezeslovné sekvence pochopíme, že kdepak, hrdinou nebude chlapec, nýbrž DŮCHODCE jménem Carl Fredrickson, zahořklý dědula s berlemi, který po smrti své lásky chřadne v ústraní, dokud...

… dokud jej okolí neznechutí natolik, že se rozhodne zužitkovat svou celoživotní praxi pouťového prodavače balónků, přiváže jich na dům celé tisíce, a vznese se do oblak za svým dávným jihoamerickým snem. Plán má zpočátku jen jedinou chybku: Černého pasažéra, konkrétně klučinu jménem Russell, který byl v zájmu získání skautícké placky za pomáhání starým lidem až příliš dotěrný. Ti dva spolu budou muset přinejmenším nějaký čas vycházet, a určitě není žádným překvapením, když se tak trochu skamarádí. A když pak skutečně dorazí na místo, kam Carl mířil, dočkají se mnoha překvapení, z nichž mluvící pes (ne skutečně mluvící, má proklatě rafinovaný obojek) je asi tím nejmenším. A vězte, že brzy doopravdy půjde o život...

Peteru Docterovi (který režíroval Příšerky s.r.o. a scenáristicky se podílel na Toy Story či VALL-I) a jeho kumpánům se vydařilo několik pozoruhodných, vypravěčsky akrobatických kousků. Ještě důležitější, než že si za hrdinu zvolili mrzutého geronta je, jak obratně namíchali emocionální vlnobití, v němž se prolíná dobrodružno s melancholií (zmiňovaný bravurní úvod, resp. časté Carlovy vzpomínky na mrtvou Ellie) a prvky groteskní nadsázky (psí komando, čile pilotující aeroplány).

Je zbytečné říkat, že se Pixaru opět podařilo vystoupat do konkurencí zřejmě nedostižitelných výšin pokud jde o technickou stránku věci. Je zbytečné doporučovat vyhledání 3D projekce (protože opak je pravdou, dvourozměrná – a pokud možno nedabovaná – verze naprosto postačí). Je zbytečné zdůrazňovat o kolik je Vzhůru do oblak lepší, než třeba taková úspěšná, leč naprosto průměrná Doba ledová. A pro ty z vás, kteří už film viděli, je už naprosto zbytečné dodávat, že v rámci současné světové kinematografie VEVERKA!!!