Letos poslal Pixar do kin animák Elio, pokud jste však zapomněli, že existuje, asi vás nikdo soudit nebude. Šlo o komerční propadák, ale především další argument do hádky, jestli tohle studio neztratilo svou výjimečnost. V posledních letech od Pixaru dostáváme buď sequely jejich hitů, které jsou obvykle o řád horší než první filmy, nebo originální snímky, které… jak to říct… příliš originální nejsou. Animáky o tom, že si osamělý hrdina letí hledat kámoše do vesmíru, nebo ho nachází v podobě potvory žijící pod hladinou moře, jsme byli ještě před pár lety zvyklí vídat spíš u béčkových produkcí a je to škoda. Ale zároveň nám Pixar dal dost důvodů k tomu, abychom každý jeho film vyhlíželi s nadějí, že se konečně vrátí v plné síle. A předvede něco svěžího, originálního, zábavného a víc než jen rutinní animák. Jako třeba právě Vzhůru do oblak. 

Mám rád V hlavě, miluju Úžasňákovi, baví mě Ratatouille a cením i přes jistou vyčpělost i Toy Story, ale právě tenhle kousek Petea Doctera považuji spolu z V hlavě za nejvyspělejší pixarovku. Asi není žádné překvapení, že pod oběma filmy je podepsaný stejný režisér. Vzhůru do oblak má už sice šestnáct let, jenže pořád šlape perfektně ve všech směrech. Díky výrazné stylizaci nestačilo vizuálně zestárnout, především však spoléhá na příběh, který dovede nabídnout klasické dobrodružství, humor i silné emoce. Tak, jak jsme to měli u Pixaru vždycky rádi. Přitom zápletka o staříkovi, který si na barák přidělá tisíce balónků, odletí s jejich pomocí do Jižní Ameriky spolu s obtloustlým skautem, obřím opeřencem a mluvícím psem prožije dobrodružství, jaké by se líbilo i Indymu. 

Samotní hrdinové se zcela vymykají klasickým animákovým klišé, jsou to výrazně zajímavější postavy s propracovanějšími dějovými a emočními oblouky a Docter nikdy nesklouzne k tomu, aby je divákům nějak podbízel. Klišé, že tenhle film se bude líbit dětem i dospělým, tady není jen prázdná fráze. Na Vzhůru do oblak lze pohlížet jako na jen a pouze sakra dobrý dobrodružný film plný vtípků, honiček a roztomilostí. Ale hlavně funguje i v dramatické rovině, kdy z neobvyklého hrdiny, zamračeného staříka, dělá postupně vřelejší postavu a pomáhá mu najít novou chuť do života. A hlavně víme, čím si Carl prošel a že není jen nabručeným dědkem, ale jednoduše o ten svůj smysl života přišel. 

Úvodní desetiminutovka o letech strávených po boku milující manželky patří k tomu nejdojemnějšímu vůbec a zdaleka teď nemluvím jen o animácích. Docter v ní beze slov, jen za brilantní hudby Michaela Giacchina, dovede prodat na malém prostoru obrovské množství emocí a diváka rozdrtit na kousíčky, jen aby ho pak postupně spolu s Carlem spravoval. A přitom otevírá témata jako osamělost, váhání, jestli člověk prožil život tak, jak chtěl, stárnutí, nebo nemožnost mít děti. Sakra, proč to Pixar tehdy uměl tak dobře a teď se spokojí jen s „dobrý den, mám rád vesmír a hledám tu kámoše a mimochodem měli bychom na sebe být hodní.“? 

Vzhůru do oblak je tak připomenutím nejen doby a filmů, kdy tohle studio vládlo světu animovaných filmů a sebevědomě zkoušelo nové věci, ale taky dalším z důkazů, že dnes už to neumí a stalo se jen dalším kolečkem v disneyovském stroji na chrlení rutinních filmů. Tak si ho připomeňte. A nechte se dojmout, jako když jste ho viděli poprvé.