Americký fenomén Uvidíš všechno v těchto dnech definitivně dorazil i do našich kin, ačkoli online popkulturu si podmanil už mnohem dříve. Přitom před dvěma měsíci, než proběhla první tajná projekce na festivalu v coloradském Telluride, v podstatě nikdo nevěděl o podivném projektu, do něhož bylo v posledních třech letech zapojeno hned několik specifických osobností. A z jejich spojení vzešlo dílo ještě svéráznější, než si kdokoli z nich mohl na začátku spolupráce myslet.

Případ podnikatelky Elizabeth Holmes se v zámoří dočkal velké mediální pozornosti, u nás však tuto usvědčenou podvodnici až dosud mnoho lidí neznalo. Holmes v nulté dekádě založila společnost Theranos s vizí přinést alternativu velkým farmaceutickým firmám a vynalézt přístroj, kterým by si každý mohl doma udělat krevní testy na skoro jakoukoli nemoc. Rychle, levně a efektivně. Více než dekádu přesvědčovala sponzory o smysluplnosti takového počínání a díky svému mládí a charismatu si vysloužila přirovnávání ke Steveu Jobsovi. Kolem roku 2015 však bublina splaskla. Investigativci začali zjišťovat nesrovnalosti v účetnictví i faktické nefunkčnosti vytvářeného přístroje a v následném procesu byla Holmes odsouzena k nástupu do vězení. Než se tak stalo, porodila se svým přítelem Billym Evansem dvě děti, ani to ji však před výkonem trestu nakonec neuchránilo.

Tím se ocitáme na jaře roku 2023, Holmes má za měsíc a pár dní nastoupit do federální věznice. Společně s Evansem kontaktují filmaře, aby natočili její poslední dny na svobodě a pomohli tak pozměnit značně negativní mediální obraz. Oslovenými dokumentaristy jsou však Lance Oppenheim, proslavený hlavně díky velmi stylizovanému obrazu floridského seniorského resortu ve filmu Some Kind of Heaven, a hlavně Nathan Fielder – komik, mystifikátor a zbožňovaný přeborník v cringe humoru. A z tohoto střetu zcela rozdílných světů nikdo z nich nevyjde bez poskvrny, divák si však může spokojeně mnout ruce (a nevěřícně i oční bulvy).

Proč si Holmes vybrala zrovna Fieldera k dokumentování svého posledního měsíce na svobodě? Oficiálně to není jasné, možná ale jde o součást nějaké PR hry, což by ostatně ladilo s tématem výsledného filmu. Podstatnou myšlenkou tohoto ojedinělého tvaru, který by s trochou nadsázky šlo označit za dokumentární Počátek, totiž je, že i skrz falšované (stylizované, upravované) natáčení falešného člověka se dá dobrat k něčemu pravdivému, univerzálnímu a autentickému.

Fielder rýpe do nesrovnalostí ve verbálním projevu, všímá si nekonzistentních výroků i nepochopitelného chování a spousta zprvu nelogicky zařazených záběrů později najde své opodstatnění. Na jeho ne ani tak detektivní, nýbrž spíše existenciální investigativě však nakonec nejvíc fascinuje, jak se postava Elizabeth Holmes jakémukoli uchopení vzpírá. S marnou snahou o dekonstrukci osobnosti Holmes pak jde ruku v ruce i rozmlžování hranice mezi dokumentárním a fikčním filmem či mezi vykloubenou komediální taškařicí a znepokojivým psychologickým thrillerem.

Tyto nejistoty ohledně podstaty celého filmu pak mohou někoho vést k určité nespokojenosti s tím, kam se Fielderův a Oppenheimův ojedinělý útvar nakonec dostane. Během sledování si totiž můžeme vytvořit celkem pestrou paletu směrů, jimiž by se dílo „mělo“ ubírat, a tak se snadno stane, že na tuhle vybájenou variantu po třech hodinách náročného sledování nedojde – což je samozřejmě frustrující. Osobně jsem však viděl smysl hlavně v samotném procesu, v překrývání mystifikace další mystifikací a v sebeuvědomělém tápání, jak tohle všechno převést do audiovizuálního tvaru.

Je radost sledovat Fielderovy pronikavé a vypointované postřehy týkající se třeba iluzionisty Davida Blainea či slavného skeče Kdo je na první metě od Abbotta a Costella. Podivínský filmař se opět snaží pochopit svět kolem sebe prostřednictvím odhalování jemných nuancí v mezilidské komunikaci. Důležitým tématem je proto přesnost vyjadřování. Jedna z klíčových scén snímku se točí kolem více způsobů, jak vyložit anglické modální sloveso „can“. V tomtéž duchu provokuje i původní název You Can See Everything: Opravdu můžeme vidět všechno? Ukázali nám Fielder, Oppenheim a koneckonců i Holmes skutečně vše, co mohli, anebo spíše jen to, co chtěli?

Už první záběr působí mnohoznačně, když se soustředí na Evanse, starostlivě pečujícího o mediální obraz své partnerky. Vzápětí se ukáže, že protagonistka je v místnosti, kde o ní Evans mluví s někým po telefonu, rovněž přítomná a láskyplně se stará o dítě. Máme tomu rozumět tak, že právě Evans má život své družky pevně v rukou a ona je odsunuta do pozadí? Nebo je tento zdánlivě aktivní muž pouze zmanipulovanou loutkou a za nitky tahá nevinně se tvářící Holmes? Výrazné záběrování nezastírá ani viditelnost filmařského rukopisu, tedy machinaci Oppenheima a Fieldera s předkamerovou realitou. Kdo tedy koho ovládá a za jakým účelem? Téma kontroly se opakovaně vrací, a to v různých podobách, jichž nakonec není ušetřen ani divák, který je stejně jako tvůrci za kamerou i aktéři před ní součástí celého kinematografického procesu.

Fanoušci Fielderovy seriálové tvorby (v čele s tituly Nathan for You a Zkouška) možná tolik překvapeni nebudou – i tentokrát je totiž jeho zmateně, zhrozeně či jinak nepříjemně se tvářící obličej v centru dění, čímž trefně odráží pocity diváků a rytmizuje vyprávění, a zároveň nepřestává rýpavě pokládat otázku „proč“ téměř na všechno, co se okolo Holmes a Evanse děje. Přesto je nesmírně působivé tyto Fielderovy postupy sledovat na velkém plátně a na nepřerušované ploše bezmála tří hodin. Směs humorně vystavěných scén, podněcování zvědavosti ohledně dalšího vývoje vyprávění a úžasu nad plynulým přecházením mezi žánrovými prvky totiž dokáže držet pozornost napříč celou rozmáchlou stopáží, o čemž si většina opulentních blockbusterů může nechat jen zdát.

Tomu napomáhá i atmosféricky temná hudba od Ariho Balouziana, inspirovaná Hitchcockovým Vertigem (respektive soundtrackem Bernarda Hermanna), a také spousta dlouho držených záběrů na tváře protagonistů. V některých scénách to působí až dezorientačně a klaustrofobicky, jelikož jsou nám odpírána prostorová vodítka, obvykle usnadňující pochopení, jak daleko jsou od sebe postavy či kde se přesně nacházejí. Kamera Davida Bolena občas na okolní svět úplně zapomene a skrze velké detaily se snaží dostat až do hlav subjektů; jejich masky jsou však natolik vycizelované, že to zřejmě beztak není možné.

Přehrajte si trailer Fielder na plátně projevuje snahu Holmes věřit, ačkoli o její nevině rozhodně není přesvědčen; ba spíše naopak. Ale snaží se naplnit původní zadání, tedy vykreslit Holmes ne jako manipulativní podvodnici, ale jako citlivou lidskou bytost. Určitě by šlo zpochybňovat, čím se Fielder v rámci svého vyšetřování zabývá – pokládá si skutečně ty nejpalčivější otázky, jež mu mají pomoci v rozlousknutí případu? Nejspíš ne. O co víc je ale snímek neuspokojivý coby zástupce true crime žánru, o to více fascinuje jako umělecké dílo pohrávající si s filmovým médiem, prezentací skutečných událostí i vyfabulované fikce a jejich kombinováním do divácky vtahujícího, podmanivého tvaru, který zároveň nechává dostatek prostoru pro interpretace. Což na jeden z nejzajímavějších a nejvýraznějších filmů (minimálně) letošního roku rozhodně stačí.