V době zmítané monstrózními zábavními koncerny se těžko proráží. Skutečnost, že do světových médií vpluje kulturní událost, která je ponejlépe šokující, anebo v jistém směru urážlivá, se dá poměrně snadno ověřit. Sacha Baron Cohen, jenž se svým alter egem nazvaným Borat brázdí už nějaký ten pátek éter, to moc dobře ví, a proto se chytá každé uražené sliny, kterou na svérázného komedianta plivnou političtí představitelé Kazachstánu. Pokud by celovečerní Borat nestál ani za stovku za lístek do kina, sloužil by alespoň jako další z geniálních příkladů marketingu. Pohybuje se v popkulturní bažině jako perpetuum mobile a opětovně dokazuje, že do světla ramp se nejlépe šplhá přes dráždění útlocitných církevních hodnostářů (Madonna nebo Šifra mistra Leonarda), Slováků (Hostel) anebo, tak jako v případě Borata, Kazachů. Jejich rozhořčení lze samozřejmě chápat: Mnohaletá snaha prodrat se na světovou mapu v západních domácnostech je během okamžiku znehodnocena laškováním britského samožera, který nechápe, že Kazachstán bude u průměrného Amíka navždy místem, v němž se každý chlapík muchluje s vlastními sestrami, kde se chovají krávy přímo v obýváků i střílí židé kvůli tomu, že jsou – ano, chápete správně – židé. Pane prezidente Nazarbayeve, i vy ostatní, máte prostě smůlu. Borata nezastavíte...

...a lidé na něj navíc nezapomenou. To se odvážím tvrdit už měsíc před premiérou, protože žádný jiný film v široké kinodistribuci posledních měsíců nemá takovou šanci zkultovnět, v tom smyslu, že si jej bude omladina promítat na všemožných parties a sborově při nich hýkat do rytmu kozáčka. Kdo by takovou ikonu hledal zrovna v Boratovi? Já jistě ne, protože tak jako shledávám nesmírně trapnou postavu Aliho G, nesmál jsem se nikdy ani Boratovi. Fóry z trailerů a internetových skečů mi většinou připadly příliš prvoplánové a dopředu čitelné, hra na Borata jako průvodce přes obyčejnou kazašskou vesnici, v níž jsou divní lidé s divnými zvyky a divným přístupem k otázce potratů, mě navíc nebavila ani v úvodní pětiminutovce filmu samotného.

O to pikantnější je nejen zástup hvězdiček v zápatí recenze, ale i Cohenova komediální genialita, jejíž záře dokáže odzbrojit i apatické diváky s decentní averzí. Princip je přitom poměrně jednoduchý: Kazašský reportér Borat přikvačí za nějakým Američanem, nadhodí téma a z pozice neotesance kdesi z východu uřídí s přihrávajícím civilistou neskutečně trapnou (rozuměj dokonale zábavnou) scénku, při níž se každý vyznavač nekorektního humoru málem udusí smíchy. Na plátně se dějí neuvěřitelné věci, jejichž absurditu pouhý popis nikdy nevystihne (třeba když cca stočtyřicetikilový tlouštík sedí na Boratově obličeji a řve „Teď mi budeš lízat prdel!“) a neodolatelnost nevykreslí ani počet slz, která naše redakční delegace na projekci uronila. Berte proto na vědomí, že Borat tenhle primitivní koncept dovedl k dokonalosti. Obyčejní lidé jsou v něm konfrontováni s mužem, který nezná mravů, a proto naschvál vyzobává ta nejožehavější témata konverzace („Není problém, že má žena mozek velký jako veverka?“). Následují zděšené reakce okolí, zhmotní se nesnesitelně úchylná situace, a pocit celkové zvrácenosti s sebou nezvratně nese i kanonády smíchu od diváků, kteří neprošli prvorepublikovou výchovou a neštítí se humoru, jenž by Oldřich Nový bez otálení označil za silně nevkusný i nechutný.

Pokud se vaše mladší sestra zmůže jen na „Ježišimarja, to byl úlet“ a brácha přitaká „Ty vado, dost drsný“, vězte, že jste se dovtípili to nejdůležitější. Borat plní v letošní nabídce úlohu stoprocentního unikátu i nenapodobitelného originálu, který dokázal absorbovat vlivy reality show, vtípků se skrytou kamerou a společenských satir a přelít je v jeden konzistentní a svérázně okouzlující celek. Okolo primitivního příběhu, v němž se idealistický reportér zamiluje do Pamely Anderson („Je panna... a čeká na mě“) a vydává se za ní přes celou Ameriku, aby se s ní mohl oženit, je rozvěšena spousta bláznivých situací, u nichž se vtip těží jen ze dvou postupů, oba se však za slabou hodinu a půl nestačí okoukat. Natáčení pohoršených reakcí okolí zabírá spolehlivě i když Borat na kovbojské parádě zpívá svou vlastní verzi americké hymny, anebo když si na slavnostní večeři přivede prostitutku a jistou věc v pytlíku. Plně nahrané scénky buď převracejí žánrová klišé (dojemné loučení se slepicí), nebo nechávají exhibovat Cohena, anebo nabízejí nahou bitku s výše zmíněným lízáním řitě, což funguje sporně, slušně i dokonale (v tomto pořadí podle instancí vypočítaných v předchozí větě).

Brutální řachandu, která je krátká, neslavně uvozená i rozpačitě zakončená, avšak od prvního využití kamery zašité mezi lidmi skvostně baví, povyšuje na vynikající film štípavě satirický rozměr celého Cohenova tajtrlíkování. Pravděpodobně zcela vědomě (v tom případě je Cohen opravdu génius), dost možná ale i mimoděčně, odkrývají činy hlavního hrdiny mnohokrát propíranou zaprděnost amerického lidu. Pod všudypřítomným příkrovem nesmyslné politické korektnosti, která nesnášenlivost jakékoliv povahy pouze konzervuje a prohlubuje, než aby ji mírnila, za ortodoxní vírou, za přetvářkou a za iluzí krásného amerického městečka s víkendovou zábavou pro celou rodinu se díky Boratovým cíleným provokacím mnohokrát vyjeví upřímná nenávist vůči jiným etnikům, Iráčanům anebo jakékoliv jiné odlišnosti. Prudérní Amerika nikdy nedostala tak na zadek, to by si měli všichni „uražení“ uvědomit. Z hořekování Kazachstánců to nelze rozpoznat: skutečným objektem Boratova zesměšňování nejsou pacienti doktora Jamaka a stařečkové z jakési asijské vesničky, ale pečlivě budovaná iluze Ameriky jako nejvyspělejší země světa, v níž není místo pro rasismus, zatímco kapacity pro demokracii by se daly vyvážet.

Borat tudíž splňuje zároveň nároky na špičkovou bláznivou komedii i sofistikovanou společenskou satiru, která dokáže obnažit a pojmenovat to, co by v hraném filmu už působilo přehnaně, ba nevěrohodně. Možná proto mě tolik mrzí, že Cohen v těch nejvypjatějších momentech vyměkne. Při srážkách s černošskými hiphopery a náboženskými fanatiky si už nedovolí tak drze provokovat, což jistě oceňuje jeho lékař a nejbližší příbuzenstvo, image nebojácného vtipálka tím ovšem dost trpí, což se odráží i ve výsledném pocitu z filmu. Borat nakonec sám ztupí své hrany a nestane se proto filmovou událostí roku, ale jen sérií zběsilých skečů s chytrým přesahem. Přesto by si ho měli všichni povinně vyhledat. Ne proto, aby Borata doma v Kazachstánu nepopravili, ale kvůli naději, že shledáte komedii vašeho života, z níž budete muset dlouhé minuty citovat hlášky a přehrávat všechny ty neodolatelně úchylné situace. I my jsme předváděli a smáli se u toho jako idioti, zatímco okolí nechápavě usrkávalo z půllitrů. Borat pravděpodobně dostane i vás.