A máme ho tu v plné trailerové kráse. Chlapíka hovořícího tak plynule rodným jazykem páně Kazachů, až by jeden řekl, že mluví česky („Jak se máš?“ na uvítanou našince asi pobaví). Výstřední karikaturu, které není nic svaté a pokud to lze řádně ztrapnit, tím lépe. Obhroublého podivína s afrem, před jehož majestátností by se uklonil každý sochař, kdyby měl možnost ho zachytit v nejbližší skále. Stojí tu, hláškuje, tváří se jak králík potrefený libovolným nářadím ze zásobárny Bédy Trávníčka a já si opakovaně říkám, že snad ještě nikdy nebyla subjektivita pohledu na humor tak výrazná. S Boratem opět nahlédnete do zásobárny vtipů, kde můžete strávit smíchy probrečené hodiny stejně lehce, jako se uraženě dloubat v nose, protože vás to zatraceně nebaví. Obě strany mince chápu, bohužel (či snad bohudík) jsem obecně považován za tu zvrhlejší a méně normálnější část redakce a tak ode mě, podobně jako u teaseru, zaznamenáte úklon spíše ke straně zla (=ony vtípky mě poměrně berou). Ale i tak uznávám, že opuštění kazašské vesnice s sebou už nese jakousi divnou pachuť a ne vždycky se variacemi na pády, honičky a podivné řeči trefí do černého. I když mi samotná existence excentrického reportéra imponuje, konfrontace venkovana s civilizací už tu přece jen byla nespočetněkrát a pětkrát viděná scéna se zdravením kolemjdoucích na ulici či nervózním kličkováním před rozjetým autem už nerozvibruje mou bránici jako v roce 1988, kdy Krokodýl Dundee přisvištěl do New Yorku. Uměle prodlužovaná scéna s pauzou za posledním slovem by také možná zasloužila skončit někde pod střihačovými nůžkami (alespoň pro tuhle ukázku), protože vzápětí se ukazuje, o kolik výrazněji to Boratovi sluší, když v koláži podpořené rozjuchanou kytarou jedná krátkými činy místo dlouhodobého budování point (a nezdraví přitom kolemjdoucí a nepřechází silnici). Snad i proto na ty tři hvězdičky v mých očích s přehledem došlápne. Podpořte ho taky… jinak bude popraven ;).
