Bývalý policista Scottie Fergusson to má těžké. Trpí traumatem ze smrti svého parťáka, osudové ženy ho mají na vodítku, jeho erekce – dle psychoanalytického výkladu – je minulostí a navíc má strach z výšek. Kdysi racionální drsoň je najednou psychicky na dně. O to smutnější pro něj je, že ve sluncem zalitém Frisku se objevují tajemné ženy, které jej přivádějí k šílenství, a na obzoru výhružně stojí věže, jejichž název má hooodně společného se slovem koitus. Na pravou hitchcockovskou víru mě před dvěma třemi lety přiváděl Cival. Zatímco u Okna do dvora jsem dodnes nepochopil, v čem spočívá jeho unikum, u Vertiga mě strhly již úvodní psychedelické titulky Saula Basse a těžká zvuková tonáž od Hitchcockova dvorního skladatele Bernarda Herrmana.

Slavné „závrativé“ přeostření mě sice nechává chladným a jsem ochoten se nadchnout jen nad jeho intelektuálně-technickým rozměrem, tj. tím, že tenkrát byla tahle vychytávka použita poprvé, ale stále mě bere způsob, jak Hitchcock svého decentního hrdinu ve slušivém obleku dle poslední módy oškrábe jako mrkev. Scottie by strašně rád přišel tajemství na kloub, skóroval u Charlotty i Madeleine a vůbec se zbavil těžkého rance fobií a komplexů, ale taťka Hitech mu osobní růst nedává zadarmo. Musí se vyškrábat až tam, kam by ve vyrovnaném psychologickém rozpoložení nikdy nevylezl a tam získat zlomek toho, co by si ve skrytu přál.

Ač nám dnes psychoanalytické výklady nemusí být blízké, nelze popřít, že starosvětské thrillery Vertigo a Psycho, které Ameriku připravily o její nevinnost, mají stále cosi do sebe.

P.S. A režisérům typu bratři Wachowští stálo za to, aby v úvodní scéně prvního dílu Matrixu vzdali Scottieho traumatu malou poctu…