Ne, tohle není sen, Počátek opravdu slaví deset let od premiéry a české multiplexy při té příležitosti počínaje dneškem film opět promítají ve svých sálech. Což je dobře, protože nás upřímně lepší příprava na Nolanův další mindfuck s názvem Tenet v tuhle chvíli nenapadá. A byť mně ty návraty v čase nejdou tak dobře, jako tady mistrovi za kamerou, nedá mi to, a přece jen se vrátím do roku 2010, kdy mi dost možná vůbec poprvé někdo skrze film udělal díru do hlavy. A nebyl jsem sám.

Tehdy jsem nepsal pro žádný web, na filmy se díval jen okrajově a o tom, kdo je Nolan, měl velmi neurčitou představu. Věděl jsem, že natočil nejlepší film s Batmanem, tím to ale pro mě tak nějak končilo. Určitě jsem nemohl tušit, že v následujícím roce filmům definitivně propadnu, začnu se poflakovat na MovieZone, zaregistruju se na ČSFD a po zhlédnutí jeho dalších pecek z něj udělám velice rychle svého nejoblíbenějšího tvůrce. A všechno to začalo – možná až příliš poeticky – právě Počátkem.

Nikdy nezapomenu na ten chaotický úvod, který jsem si musel po dvou minutách vrátit na začátek a začít ještě jednou, protože jsem na tenhle styl vyprávění nebyl připravený. Stačilo se ale jen lehce přeladit, uvědomit si, že tenhle film nejspíš fakt bude vyžadovat o něco větší soustředění, a rázem to bylo úplně o něčem jiném. Přitom koncept filmu je celkem jednoduchý – hlavní hrdina je nucen provést jistý zločin, jehož je schopen pouze on, aby se na oplátku mohl vrátit domů ke svým dětem. Jenže právě v tom je Nolanovo kouzlo. Vždycky začne od něčeho malého, prostého, jenom aby na to následně mohl začít skládat další a další vrstvy, které z obyčejné věci eventuálně udělají něco naprosto nevídaného.

Zejména v Počátku se ale sešlo daleko víc než jen komplikovaný příběh a exaktní vyprávěč. Nolan po Temném rytíři, svém pravděpodobně nejlepším filmu, jako filmař už kompletně dozrál. To se zde logicky projevilo nejen na technické stránce, kdy například veškeré akční scény byly ještě o vlásek přehlednější než posledně, ale i v kombinaci s dalšími řemesly jako hudba, kamera, nebo herecký ansámbl. Zimmerova skladba Time se prakticky ihned po premiéře zařadila mezi pilíře filmové hudby, na Oscara to sice nestačilo – snímek si ale právem odnesl sošky za mix a střih zvuku (schválně si někdy zpomalte ty burácivé tóny a pak to porovnejte se skladbou od Edith Piaf – Nolan tady hrál fakt o každičký detail), soška z toho kápla dokonce i tehdejšímu dvornímu kameramanovi Wallymu Pfisterovi (jenom aby si o čtyři roky později zabil kariéru Deppovou sci-fi), a taková herecká sestava, jaká se sešla u Počátku, už se taky pár let nikde nezopakovala. Nolanovi to zkrátka u Počátku klaplo na všech frontách, pro mě však dodnes zůstává nejdůležitější ta jediná. Emoce.

O režisérově tvorbě se často říká, že je někdy až příliš chladná, jakoby uhlazená. To je něco, co dokážu uznat třeba u Dunkirku, ovšem určitě ne tady. Když si totiž odmyslíme veškeré ty snové hrátky, chytré únosy, honičky i závěrečnou infiltraci, v základu pro mě Cobbova linka funguje i jen coby tragický příběh o lásce. A byť už jsme něco takového párkrát u Nolana viděli nakousnuto, tady to tentokrát prodal se vším všudy. Částečně za to asi mohl i DiCaprio, který to prostě zahrál se vší parádou a v mých očích zachraňoval i scény s Marion Cottilard, která mě jinak v nolanovkách nikdy úplně neuhranula. Spíš to ale způsobila forma, s jakou nám Nolan postupně odhaloval střípky tohohle vztahu, a taky nečekaná autentičnost, jakou jsem v příběhu téhle dvojice shledal. Zkrátka zanechalo to na mě tehdy stopy. Nejenže mi tak Nolan ukázal věci, které jsem ani netušil, že jdou ve filmu provést, ale ještě mě smetl tím, jak procítěný k tomu napsal scénář. I z toho důvodu mám Počátek ve svém žebříčku prakticky hned za tím Temným rytířem. A jestli se mu tohle všechno povede byť jen z části zopakovat za pár týdnů s Tenetem, budu s klidem považovat letošní filmový rok za zachráněný – to mi stačí ke štěstí.