Christopher Nolan je vedle Stevena Spielberga, Jamese Camerona a Davida Finchera nepochybně nejrespektovanějším hollywoodským režisérem současnosti. Do zlatého fondu poslal přinejmenším Memento, Dokonalý trik a Temného rytíře, resuscitací Batmana si zajistil věčnou úctu fanboyů, ideovou originalitou a vybroušením svého osobitého stylu (nazval bych jej „ties & guns“) si získal uznání kritiky i fundovaného diváctva. A přitom pořád točí nákladné letní blockbustery za desítky milionů dolarů, u nichž může klidně celá rodina chroupat popcorn.

Jeho novinka startuje zhurta. Divák je okamžitě protáhnut smyčkou „snu ve snu“, snad aby věděl, že má napnout všechny smysly a mozkové závity, protože se na něj chystá podívaná originální a náročná. Ještě než stihne vyjít najevo, že to s tou náročností zas tak horké nebude, představí Nolan „banditu podvědomí“ Cobba (tradičně expresivní Leonardo DiCaprio). Chvatně naznačí jeho traumata, a pak konstatuje, že ke štěstí může tenhle chlapík dojít, jen když zvládne poslední, hrozivě náročnou zakázku: Musí se vloupat do mysli zámožného dědice a vnuknout mu jednu myšlenku. Poté bude Cobb adekvátně odměněn a jeho život bude už jen krásný a růžolící.

Vtírání se do snů ovšem není úplně běžná činnost, jíž by si člověk obvykle zpestřoval dovolenou v Chorvatsku. Počátek na to do jisté míry doplácí, protože Nolan nejprve hodlá vysvětlit zákonitosti svého originálního světa… a zabere mu to nějakou hodinu deset! Mohutnou vysvětlovačku ve stylu „nejdřív si poslechněte všechna pravidla, děti, až pak si budeme hrát“ docela filigránsky schovává do dialogů mezi Cobbem a mladinkou adeptkou na roli Architektky Ariadnou (hraje ji Ellen Page). Nedaří se ale úplně zastřít, že to jsou rozhovory šroubované právě takovým způsobem, aby se popsaly všechny technologické náležitosti a nástrahy. Zasvěcování do „dosud neviděného“ rozhodně není tolik strhující jako třeba v Matrixu. Nečeká tu podobně sugestivní výklad, prokládaný efektním testem možností, jaký diváci absolvovali svého času spolu s Neem. Proto je první půlka Počátku lehce statická a razantně našlápne až v momentě, kdy se překlopí v polovinu druhou.

Nolan si zase jednou přizpůsobil žánr k obrazu svému, když rámec snové sci-fi naplnil neonoirovým akčním heist-movie -> v českém překladu to znamená, že v Počátku chodí hodně elegantně oblečených ozbrojených mužů, kteří chtějí něco ukrást, resp. spíš něco své oběti vnutit. Počátek je vlastně výrazně inovativním zástupcem škatulky zlodějských filmů, akorát se v něm déle vysvětlují specifické fyzikální podmínky. Jinak tu máme všechny povinné součásti „zlodějin“: Silnou motivaci pro hlavního hrdinu, skládání týmu spolupracovníků, sofistikovaný plán i samotné nahánění kořisti.

Nolan látku pojal svým klasickým stylem. Obklopen osvědčenými spolupracovníky (kameraman Wally Pfister, střihač Lee Smith, skladatel Hans Zimmer), rozjíždí další sytou atmosférickou misi s ansámblem cool mužských postav a jejich dvěma ženskými „osami“. Barevná paleta, zvuková plnost a precizní souhra ruchů s hudbou (Zimmer ji ovšem tentokrát neobdařil tak nosnými motivy, proto akčně-thrillerová rutina jen žene tempo) plně odpovídají předchozím režisérovým opusům. Díky tomu přesně víte, do čeho jdete, a že v rámci hollywoodského řemesla moc lepších alternativ neexistuje.

Pár novostí ale Nolan tasit musel. Plán Cobba a jeho parťáků totiž obnáší i dost složité přecházení z jedné vrstvy snu do druhé. V jednu chvíli se děj paralelně odehrává dokonce na pěti různých úrovních (!), v nichž fungují jiné časové a fyzikální podmínky – a je obdivuhodné, že Nolan našel vcelku jednoduchý klíč, jak tyhle „děje v ději“ a „sny ve snech“ spojit v jednolitý celek, a divákovi je srozumitelně a přehledně zprostředkovat. Už tenhle nápad dělá z Počátku výjimečné dílo.

Bohužel mu ale i brání v dokonalosti. Nekonečné možnosti svého originálního prostředí totiž Nolan zredukoval vlastně jen na jednu „lupičskou“ akci. Ta sice probíhá na několika „levelech“ zároveň, ale ne tak strhujícím a chytráckým způsobem, jak si možná představujete. Něco skutečně dramatického se totiž odehrává maximálně na dvou úrovních souběžně, zatímco na „nižších stupních snu“ prostě jen dlouze padá auto, nebo se někdo několik minut přesunuje z pokoje do výtahu. Jakmile Nolan odtajní svou koncepci, ukáže se, že samotný velký týmový plán je poměrně stereotypní a navíc svou povahou prozrazuje, kudy se děj bude ubírat, resp. kudy se MUSÍ ubírat, aby příběh mohl nějak skončit a zároveň nevypadl z mezí toho, co jsme se dosud dozvěděli. Divák si pak jen může odškrtávat povinné zastávky, které film dost mechanicky objíždí.

Při vší té ambicióznosti a námětové neotřelosti je zarážející, že vykutálenější a překvapivější „lupičskou“ akci spáchali i takoví Dannyho parťáci. Vždyť i ty překážky se jim zdolávaly mnohem složitěji! V Počátku jde naopak všechno až příliš hladce, všechno do sebe na sekundu zaklapává. Napětí se z části vytrácí, když se každý ozbrojený záškodník nechá bez velkého odporu odstřelit a když každá bomba vybuchne tak, jak má. Navíc je všechno úhledně vysvětlováno a ukazováno, tak aby i sebevětší prosťáček chápal a orientoval se (naopak dráždivé otázky typu „kde se v tom spěchu bere výzbroj“ není čas řešit).

A ještě jedna výtka: U Temného rytíře byl Nolan kárán, že osekal veškerou comicsovou estetiku i poetiku a zasadil Batmana do „tuctového“ prostředí velkoměstských kriminálek. Podobným způsobem v Počátku není využita krajina snů. Sen je tu vlastně úplně obyčejné prostředí, ve kterém se akorát mění fyzikální zákony a relativizuje tok času. Různé postavy sní ve stejných kravaťácko-velkoměstských intencích, jak kdyby před spaním viděly některý z předchozích Nolanových filmů. A nic moc výstředního v jejich hlavách neleží. Snad jen otáčení města (známe z traileru), finta s paradoxními schody a bitka v chodbě s pohyblivou gravitací, která ovšem - navzdory pověsti - nemůže redefinovat filmové vyjadřování podobně jako svého času akce z Matrixu.

Jelikož se Počátek stane jedním z referenčních filmů pro téma „sen a podvědomí“, je trochu škoda, že z něj Nolan nevychází jako kdovíjaký snílek. Vlastně se dost suše drží při zemi. Snění se v Počátku rovná zaměnitelným kulisám. Něco barvitějšího se vám stihne zdát i během odpoledního šlofíka. Nolan si totiž nedovolil žádné extravagance, výrazně odvážnější vize, zkrátka potenciál svého vesmíru využil jen minimálně. Sny jsou v Počátku vlastně tak tuctové, že by mohly úplně klidně být i vrstvami virtuální reality v libovolné cyberpunkové látce - stačilo by jen vyměnit spánek za připojení počítače do hlavy a jejich zaměnitelnost by to umožnila. Jde tu vážně spíš o vrstvení realit, než o sny samotné a o jejich více či méně opulentní zhmotňování. I proto film mohl klidně vzniknout jako skromný thriller se čtvrtinovým rozpočtem, v té původní podobě, v jaké jej Nolan přes deset let plánoval. Na působivosti by tím moc netratil.

Počátek samozřejmě JE esencí velké hollywoodské podívané, spoléhající do velké míry na fištron Nolana-scenáristy. Proto je možná škoda, že v titulcích nesvítí i jméno bratra Jonathana Nolana a že sám Christopher tentokrát není o onen pověstný krůček před divákem. I když pracuje se spoustou novátorských nápadů, není konstrukce jeho filmu tak geniálně rafinovaná jako v Dokonalém triku, ani nemá dramatickou mohutnost Temného rytíře. Katarzi Počátku lze tentokrát odečíst už z prvního smutného pohledu Lea DiCapria...

Asi jsem si příliš zvykl na to, jak se mnou Nolan drze zametá. A teď mi to regulérně chybí.

P.S.: Ja pozoruhodné, že je Inception v kinech uváděno pod českým názvem, o jehož objektivní nesmyslnosti ví snad i distributor. Bude se měnit alespoň na DVD a BD, nebo se ten mimózní překlad udrží navždy?