Christopher Nolan je v našich redakčních análech zapsán jako ten, který vytáhl z šedé mlhy nezájmu Guye Pearce v Mementu a až potom se nebál připnout koule poslednímu Batmanovi. Režisér, kterému vždy svědčila poněkud intimní atmosféra na prahu komorních dramat, se mezi dvěma comicsovými velkofilmy rozhodl odpočinout přesně v tomhle stylu. Vznikl film, který měl všechny papírové předpoklady stát se hitem. A zvládl je přetavit v kinematografické zlato. Nolanův film je jako onen trik, který se jeho hrdinové snaží předvést: I když znáte jeho finiš, pořád je velká zábava sledovat jeho průběh. A s tím finišem to nakonec nebude zase tak průhledné…

Jednoduše načrtnutá premisa Dokonalého triku není na škodu. Šikovným způsobem tak vzniká prostor pro dva úžasné herecké výkony a jednoho režiséra, který je jako loutky provádí spletitou sítí podlých intrik a zdravé filmové rivality. Právě v ní ční velká Nolanova zbraň. Oba jeho hrdinové jsou velmi chytří, oba rozumějí svému řemeslu, i když úplně jiným způsobem. Dva velké mozky v souboji o velké kouzlo, čest, ale především o diváka. V médiích a distribučních materiálech často skloňovaná fráze, které se bohužel nelze vyhnout. Ve své jednoduchosti geniálně podtrhuje podstatu Nolanova snažení: Hrát si s audiencí a čarovat na pódiu.

Jakkoliv je Nolanův majstrštyk řemeslně precizní filmovou látkou, bez oné dráždivé esence by byl možná jen filmem, kde se trochu kouzlí a na konci to asi nějak dopadne. Režisér nicméně ví, jak napínat, provokovat. A především ví, jak vyprávět příběh. V době laciných prefabrikátů a desátých žánrových destilací je Nolan se svým bratrem pozoruhodným tvůrčím zjevením, které má zájem na obrodě skomírajících filmových nul. Čím menší rozpočet, tím větší rachot – i s pouhými 40 miliony (nezapomeňte, kolik hvězd se z něj muselo zaplatit) tvaruje mysl bratrů Nolanových daleko životnější a uvěřitelnější svět než kulisovité aranžmá batmanovských dobrodružství (a ne, nemá to nic společného s tím, že Batman je comics) za 150.

Ať už jde o Alfreda, který je lepším kouzelníkem či Roberta, který má show, v očích obou hrdinů Dokonalého triku se zračí nezdravé šílenství. Jak atraktivní souboj, v němž není vítězů; Nedokážete říci, kdo z těch dvou má jasně navrch – jestli Bale se svým lišácky – až temně - tajuplným výrazem či Jackman se svou autoritou a smyslem pro kabaret. I když se může zdát, že jeden není až tak šikovný, vynahrazuje to na poli jiném: Pro svého diváka stále zajímavým způsobem do té podoby, aby si zasloužil jeho obdiv. A divák chápe do detailu, co k tomu toho kterého vede: Vedle osobní nenávisti i kroky prestiže, vedené podivuhodně vykreslenou dobou, kde se stírala hranice mezi magií a fyzikálními zákony. Nolan se nesnaží vysvětlit, proč tomu tak má být a proč se toto vědomí stává v Londýně kolem roku 1900 takovou samozřejmostí. Bez zbytečného balastu mu tak zbývá prostor pro to jediné a nejdůležitější: Soustředit se na boj dvou velkých mágů, za jejichž vztahem ční velké filmové tajemství. A v druhé řadě rozehrát neméně silný příběh lásky a zrady, ať už té kamarádské či milenecké.

Nolan zajímavým způsobem skládá dohromady příběh, který prakticky začíná svým koncem. Podobně jako v Mementu do sebe zasouvá dějové roviny z různých úhlů, i když ne tak zběsilým způsobem a rozhodně o chlup srozumitelněji. Můžete si být jisti, že každý záběr má svůj jasný účel a jeho posláním není, aby vás mátl (přesto s vámi hraje hru!). Přestože je film stylizován jako iluzionistický trik, neklame oko a mozek jen částečně. A rozhodně ne tím, jak se dává dohromady, ale tím co je pod ním. Ve světě, kde se tenhle tajuplný příběh plný krásných žen, elegantních mužů s klobouky a podivuhodných existencí na lemu vyprávění (David Bowie jako Nikola Tesla a Andy „Glum“ Serkis jako jeho pomocník? No sakra!) odehrává, se utopíte snadno a rádi. I výtvarný um režiséra je podivuhodný, ostatně, jak už si tak nějak příjemně zvykáme: Na předcházejícím přelomu dvou století funguje filmový Londýn jako hravě-temný svět, kam se podíváte s radostí a kde je možné úplně vše (a nikdo se tomu nediví).

Celý film je sadou flashbacků na flashbacky, které rekonstruují mládí kouzelnických soupeřů a jejich duševních pohnutek, které dovedly oba do aktuální životní fáze. Ona „velká věc“ pod pokličkou, jakési nasládlé tajemství za oponou prvního plánu, je permanentním průvodním efektem celého příběhu. A když už se těšíte na jeho rozuzlení a Nolan konečně na chvíli vydechne ve svém urputném snažení držet vás v permanentní ostražitosti, přijde vysvětlování plné polopatičnosti hodné režiséra mnohem nižšího formátu. Jediná vada na kráse jinak perfektního filmu, na kterém se jen těžko hledají chyby. A zůstává otázkou, zda bude mít co nabídnout i podruhé: Na rozdíl od takových Obvyklých podezřelých je sám jeho průběh pointou a ne pouhým děním před ní.

Nicméně, nenechte se odradit. Tak chytrý a „mazaný“ film tu nebyl už zatraceně dlouho a pokud v kině byť trochu rádi přemýšlíte, Dokonalý trik je pro tento rok (a to máme teprve začátek) jasnou volbou.