Chtěl bych umět cestovat v čase. Moje první štreka do minulosti by vedla o dva měsíce nazpět, kdy měla dnešní V.I.M. správně vyjít. Nechci si příliš fandit, ale třeba by i díky místní chvále anime na zářijovou premiéru Tvého jména. alias Kimi no na wa. zavítalo do tuzemských sálů o pár stovek (dobře, desítek) diváků víc než tehdejších 2 540 fandů anime s doprovodem.

Tržby se před pár měsíci ve zpožděném Česku nepřekvapivě nepřiblížily 233 (!) milionům dolarů, které snímek utržil v roce 2016 v domovských japonských kinech.

Hned na začátku si neodpustím obligátní a alibistické varování. Udělám vše pro to, abych vám v následujícím textu neprokecnul četné dějové zákruty a twisty japonské pecky. Článek tak možná na rozdíl od melancholiíí provoněného (a parádního!) filmu bude na první pohled neúplný a katarzi postrádající.

Ideální stav by samozřejmě byl, abyste biják s aktuálními 98 % na Rottenech a 86 % na CSFD stejně jako hrstka znalých fandů anime nejprve viděli a až posléze se vrátili k četbě. Máte? Ignorujete mojí výzvu? Už mě chceš, milí šéfe Civale, defenestrovat? Ne? Dobrá, jdeme na to.

V centru dění se již od začátku ocitají dva maximálně rozdílní teenageři. Kromě pohlaví je dělí i místo bydliště. Zatímco Taki je pilný školák z Tokia, který si po večerech přivydělává v jedné restauraci a potají stejně jako kolegové sní o hezké servírce na place, Micuha je slečna z venkova, která touží po životě v zářivé metropoli. Přání se jí jednoho krásného rána splní. I když...

Micuha se probudí v těle Takiho. A naopak. Po prvotním šoku se ti dva naučí i s pomocí vzkazů psaných na těle komunikovat a využívat situace. Jak už to tedy u filmů se záměnou těl chodí – emočně dospělejší slečna pomůže novému kamarádovi s penisem s nabalováním atraktivní tokijské servírky. Velkoměstem vychovaný a ženským tělem nově disponující chlapec (ano, dojde i na zkoumání ňader, ale oproti japonským zvyklostem se nedočkáte žádných prasáren) na oplátku posílí rurální společenský status kamarádky.

No a jak jde čas, tak ti dva samozřejmě zjišťují, že se mají rádi. Byť si nepamatují, co přesně vyváděli v posledních hodinách v těle toho druhého. Máte pocit, že tohle už jste někdy někde viděli? Jasně, režisér a scenárista Makoto Šinkai se inspiroval nejenom z méně známých jihokorejských romantik, ale i u profláklých západních vzorů.

Co se bohatosti myšlenek obsažených ve filmu, tak Makoto vážně nemůže konkurovat třeba Mijazakimu (já vím, to je vyloženě nefér srovnání) s jeho přesahem do enviromentalismu, vyrovnáváním se s nepřítomnými rodiči, druhou světovou válkou, bohaté japonské mytologie atd. Šinkai však dobře věděl, co dělá. A realizaci strhující romantiky zvládnul na jedničku.

Navíc se křečovitě se nelísal do přízně západního publika a s trochu mysteriózní, univerzálně srozumitelnou a mnohokrát předtím viděnou melancholickou love story se nezaprodal Hollywoodu. Rozhodně nezapomněl na svoje japonské kořeny. Spíše naopak.

Pokud ještě na chvíli zůstanu u zpočátku nesmělého oťukávání dvou teenagerů, tak co může být více japonské než onen fantaskní příběh o spřízněné duši, kterou člověk bez vlastního aktivního přičinění potká ve snech?

Spíše než že by se režisér v roce 2016 přiblížil k západu, tak mám takový pocit, že se naše kultura začala přibližovat k té japonské. Aniž bych proboha zrovna já měl soudit, tak poznat životní lásku je nejenom pro mnohé Američany, ale v posledních letech i krajany čím dál větší fata morgana. Pokud nedojde k nějakému zázračnému pošoupnutí, tak láska se (stejně jako u citově odjakživa jaksi odměřených japonských workoholiků) až příliš často nedočká naplnění.

Nebudu si tu hrát na sociologa, který boomersky srovnává současnou - do mobilů věčně zahleděnou - generaci s orientem, ale jistý posun v chápání kultur tu prostě vidím. Když už jsem výše zmiňoval narativní pošoupnutí, tak v tomto případě ho můžeme pojmenovat jako jednu náhodnou kometu.

Japonci si s živelnými pohromami (častá zemětřesení, s nimi související tragická vlna tsunami v roce 2011) užili mnohem více než zbytek světa. Není tedy žádným překvapením, že zbloudilý nebeský objekt tvoří katalyzátor milostného příběhu, jenž ho ve druhé polovině odpálí z lehkých a japonským popíkem provoněných vod do skoro až existenciálních výšin. Ne, fakt nebudu více spoilerovat. Už jsem mimochodem psal, že je Šinkai génius?

Raději ani nechci vědět, jaká to musela být dřina, ale vizuální stránka je naprosto jedinečná. Fakticky každý servírovaný obraz Tokia, venkovského městečka obklopeného lesy, nebe, komety atd. je něco, co prostě musíte vidět! Tvoje jméno. je jedním z těch filmů, který s pusou otevřenou dokořán budete doma chtít každých pár minut zastavovat a „vytípávat“ nový obrázek pro vaši plochu.

Přehrajte si trailer Tvoje jméno. (ta tečka tam opravdu patří) je prostě a jednoduše krásným snímkem. Díky snad úplně všem přístupné premise se jedná o anime, jež můžete vidět, aniž byste byli obeznámeni s dílem jedinečného a nejenom Nolanem velebého Šinkaie (jeho kraťas ho mimochodem prý inspiroval, když chystal Interstellar). Navzdory jednoduché premise však zároveň mluvíme o vrstevnatém filmu, který můžete vidět vícekrát a stejně v něm zase najdete něco nového.

Pokud článek právě dočítá někdo, pro něhož by se snad mělo jednat o úplně první japonské anime (nedejbože první japonský film), tak se prosím nenechte pobízet. A klidně si hned poté naordinujte podobně přístupnou a apokapytická / romantická témata sdílející Suzume od stejného režiséra.

Kdo ví, třeba se japonskou kulturou budete obohacovat nejenom ve filmech a do Země vycházejícího slunce se jednou opravdu vypravíte. Mě po aktuálně třetím repete dnešního V.I.M., Mijazakiho majstrštycích, Kurosawove Rašómonovi a konečně i cruisovském Posledním samurajovi už pořádně svrbí šrajtofle.