Psal se rok 2002, bylo mi šestnáct a k Princezně Mononoke jsem se dostal náhodou. Chválená anime fantasy z dílny studia Ghibli mě na první dobrou příliš neoslovila. Říkal jsem si, proč je kolem dlouhého japonského bijáku takové haló, když se jedná o hezky nakreslený, ale vlastně ničím výjimečný boj dobra (cool holka na vlkovi plus odvážný klučina na jelenovi) se zlem (lidé plundrující nevinnou přírodu). Byl jsem možná příliš odkojený jednoduššími hollywoodskými příběhy a k Miyazakimu jsem si tenkrát ještě nenašel cestu.

Přesunu se o nějakých patnáct let do současnosti. Při jedné cestě do práce jsem se zaposlouchal do výběru „empétrojek“ dvorního skladatele studia - Joe Hisaishiho. Náhodou došla řada na The Legend of Ashitaka právě ze soundtracku k Mononoke a instantně spokojené zvukovody rozhodly, že dám populárnímu animáku večer další šanci. Znáte ten pocit, kdy se po letech podíváte znovu na biják, který vás napoprvé nijak neokouzlil, a vy najednou nechápavě sledujete úplně jiný film?

Napodruhé mě pohltil unikátní a mystikou prošpikovaný svět, kde pomalu každá třetí kompozice automaticky znamenala husí kůži, a žas střídal údiv při pozorování ručně animované nádhery. No a ten příběh! Dnes už snadno dešifrovatelnou vizi Miyazakiho jsem napoprvé prostě nepobral. Krví potřísněná San brání matku přírodu před rozpínavými lidmi a nechová se jako žádný anděl. Skoro až chorobně touží po pomstě a spolu se starou vlčí bohyní Moro chce zastavit (respektive zakousnout) starostku detašované a neustále expandující lidské kolonie.

Lady Eboshi, aneb zmíněná místodržící, není bezskrupulózní svině, která chce kvůli sžíravě korumpující moci vykácet všechny lesy okolo a zavraždit při tom nebohá polobožská zvířátka. Kdepak. Na Eboshi můžeme nahlížet jako na orientální středověkou feministku, která zachránila společností zatracené prostitutky od neblahého osudu tím, že jim dala práci a naději na lepší zítřky v nově budovaném Železném městě.

Dokonce ani obří kančí démon, který na samotném začátku kousne a prokleje prince Ashitaku, není ďábel. Jednorozměrné zlo zde vážně nehledejte, protože nesledujeme pohádku, ale komplexní drama, kde má každá postava pečlivě nastíněnou motivaci. Půjdu v interpretaci příběhu ještě hlouběji. Neutrální a mír hledající princ Ashitaka je podle mě sám režisér. Ve svém díle Hayao od nepaměti balancuje mezi fascinací vůči nezkažené a divoké přírodě, jenom aby zároveň snil o nádherných létajících mašinách, které stvořil japonský – válkou poháněný – průmysl. Stačí si vzpomenout na jeho milostný dopis krásným nebeským strojům – Zvedá se vítr.

Jako by on sám byl smyšleným mediátorem a průvodcem diváka, toužícím po rovnováze mezi zdánlivě nesmiřitelnými světy. Režiséra si mimochodem raději příliš neidealizujte. Na obrázcích sice vypadá jako hodný dědeček se stříbrnými vousy, ale v reálu mluvíme o složitém muži, jehož v jistých fázích života nenáviděli jak jeho kolegové, tak vlastní rodina. Paralely s tápajícím Ashitakou v exilu jsou jasné. Oba hledají smíření, řeší vlastní rozervanost (i vnitřní nejistotu) a připravují se na další střetnutí se svými démony.

V případě Miyazakiho nejsou démoni božští kanci, ale spíše první skicy dalšího komplexního příběhu, jež značí, že by v roky trvajících porodních bolestech mohl vzniknout nový celovečerák. Při dokumentárních pohledech pod pokličku studia Ghibli se člověk vlastně ani nediví, že režisér po náročné Mononoke, která v Japonsku se 144milionovými tržbami mimochodem překonala i Titanic, poprvé oznámil svůj (znovu a znovu odkládaný) odchod do důchodu.

Ghost in the Shell, Akira, O dívce, která proskočila časem, Your Name, Léto s Marnie, Vlčí děti – to je jenom pár filmů, které jsem si okamžitě po skončení Mononoke naordinoval. Najednou jsem se nemohl nabažit do posledního detailu promyšlených a výjimečnou poetikou provoněných světů, které s pomocí absurdně pečlivé ruční animace v člověku dokáží probudit podřimující fantazii. Specifická kultura mě naprosto okouzlila.

Tuším, že anime puberta odstartovaná Mononoke u mě proběhla relativně pozdě a vy jste si ke klasice našli cestu mnohem dříve. Recenzenti se opájí mimořádným počinem už dekády a byl by v tom čert, abych vás na jeden z nejznámějších snímků studia Ghibli poprvé upozornil až dnes. Možná bláhově si však říkám, že byste se na výjimečného Miyazakiho mohli podívat znovu. Třeba nezůstane jenom u jedné princezny.