Mission: Impossible Odplata – První část, Oppenheimer a Duna: Část druhá. To budou podle mého názoru filmy, které většina čtenářů bez rozmyslu zmíní jako ty nejočekávanější v druhé polovině letošního roku. Jenom málokdo automaticky vypálí sedm let připravovanou japonskou anime How Do You Live, která se za měsíc podívá do tamních kin. Jak by také mohli, když uvedení snímku neprovází žádné (!) trailery, přičemž záměrně chybějící marketingová masáž prý nemá diváka ochudit o překvapení (venku je akorát jeden obrázek/plakát). Prozatím dokonce ani není určená premiéra ve zbytku světa. Natož v Česku.

Ono však vlastně úplně stačí, když se k fanouškům donese informace, že se jedná o – tentokrát už prý opravdu poslední – celovečerák Hajao Mijazakiho, přičemž japonský maestro se po částečně biografickém Zvedá se vítr vrací do kin s dalším animákem po dlouhých deseti letech. Lepší důvod k tomu smazat jeden velký V.I.M. rest jsem si ani nemohl přát. Navíc je to už rok od udělení štemplu Princezně Mononoke, což je více než dostatečná časová prodleva pro zmínění další důležité pecky (bez přehánění kultovního) studia Ghibli.

Připomínat po dvaadvaceti letech o čem pojednává Cesta do fantazie, je asi stejně zbytečné, jako šplíchat voňavku na zbloudilého boha smradu, takže jenom v rychlosti: Mladá a trochu rozmazlená Čihiro se proti vlastní vůli stěhuje. Rodiče se při cestě do nového bydliště ztratí, projdou s ní tunelem, promění se v prasata a ubrečená školačka je nucená vyrovnat se s novou realitou. V ní přijde o jméno, vyprosí si práci v lázních, pozná cool draka Hakua a tajemného Bezpáteřníka, načež si s pomocí té úplně nejhodnější babičky zkusí vzpomenout na své pravé jméno a zachránit nejenom vepřové rodiče od toho, aby se stali steakem ve večerním menu v luxusním wellness centru.

Ne, Mijazaki vážně nepsal dalšího Kmotra a jeho Čihiro v říši divů je po Totorovi další pohádka, v níž se filmoví scholastici nerochní s takovou zálibou, jako v jiných filmech osobitého režiséra a scénáristy. Definovat však oscarovou Cestu pouze jako archetypální žánrovku, která na počátku milénia očarovala svět díky globální kinodistribuci (pokud vím, tak se jednalo o prvního Mijazakiho v našich kinech), by bylo trochu nefér. Cesta do fantazie se vzpírá jednoduchým pohádkovým berličkám a je přece jenom sofistikovanější.

Sen se mění. Pískle dospívá. To však neznamená, že by ztracené dítě mělo během dvou hodin (ve filmu snad během pár týdnů, maximálně měsíců) zahodit všechny hračky, rezignovat na bezstarostné mládí a s největším úsilím se vrátit do té jediné správné reality, kde by díky náročné štrece za poznáním bylo konečně poučeno o důležitosti rodiny. Důležité ani tak není rychle dospět, jako spíše najít sebe sama, už v mladém věku objevit vlastní integritu a nebrečet kvůli každé blbosti. Mijazaki navíc pár let po Mononoke ani zde nepředstavuje jednorozměrné záporáky, které je třeba pokořit, aby hlavní hrdina/hrdinka dosáhla svého.

Kdepak, na první pohled chvílemi trochu kruté a orientálně nelítostné figurky jsou na pomyslné šachovnici rozmístěny pečlivě a mají především nám, dospělým, připomenout špatné vlastnosti, které jsme si na kvapné cestě do dospělosti vypěstovali. Kdo by si při rendezvous s rozhazovačným Bezpáteřníkem nevzal trochu toho zlata, ne? No, kromě Čihiro očividně i hrdý Mijazaki, jenž měl na konci devadesátek jako jeden z mála koule poslat do pr*ele mocného Weinsteina z Miramaxu, jenž mu chtěl pro americkou kinopremiéru zkrátit Princeznu Mononoke. Režisér odolal a jeho producent následně poslal Harveymu katanu s všeříkající poznámkou: „Žádné stříhání“.

Jako mnohokrát v minulosti se režisér jakoby převtěluje do protagonistky a vyrovnává se s vlastními traumaty. Překvapuje snad někoho, že musel v mládí mnohokrát střídat školy a zase a znovu se vyrovnávat s novým kolektivem, který jistě dovedl být podobně krutý jako mocná babizna Jubaba? Jenom pro jistotu dodávám dobře známý fakt, že Mijazaki vážně není žádným milým pohádkovým dědečkem, který by navíc po vzoru podobně zarputilého Jamese Camerona už v osmdesátých letech skoro až revolučně představoval silné ženské hrdinky z ranku Naušiky z větrného údolí. Spíše naopak.

Nebojácné ženské hrdinky se v jeho filmech vyskytují spíše náhodou (když se ho na zarputilé hrdinky v jeho snímcích kdysi zeptal jeden novinář, tak odpověděl pouze: „Proč ne?“). Byť to vzhledem k jeho filmům vypadá skoro až nepatřičně, tak stejně jako Železný Jim byl chorobným – kolegy často nenáviděným – workoholikem a absentujícím tatínkem (tady už se snad s Jamesem nadobro rozchází). S jeho synem Gorem ho tak nejvíce spojuje nekonečná práce na náročných animácích. Zpátky k samotnému filmu.

Vyloženě bych si vyčítal, kdybych nepochválil omamné klavírní vybrnkávání hudebního skladatele Joe Hisaishiho, nevypíchnul tu neskutečně pracnou animaci a na konec nezmínil fakt, že dokonale odvyprávěný příběh není adaptací žádné knihy. Jistě nějaké motivy z povinné japonské četby variuje, nicméně před sebou máme i pro západní publikum dokonale srozumitelnou exkurzi do výjimečného světa, který mohl vzniknout pouze a jenom v mysli Mijazakiho.

Pak se divte, že Cesta a další originální Ghibli animáky už dekády inspirují Pixary v tom zkoušet něco nového a alespoň jednou za čas netočit další Příběh hraček, nýbrž třeba emotivní  V hlavě nebo (podle mne trochu nedoceněnou) Duši. Ne, dnešní V.I.M. není můj vůbec nejoblíbenější snímek japonského studia. O chlup raději se ztrácím v jiných světech a nejenom ta Mononoke je u mě výš. Cestu do fantazie v první řadě vnímám jako nesmírně poutavý střípek do mozaiky jednoho životního díla, který rozvíjí už v minulosti nakousnuté motivy.

S trochou zjednodušení lze snímek brát jako poprvé (maximálně podruhé) globálně objevený portál a iniciaci do hlavy jednoho orientálního šikuly, co si nejraději jen tak kreslí. Naposledy (?) odcházející Mijazaki je dnes každopádně v takové pozici, že může sedm let připravovaný film uvést do kin bez toho, aby se na světlo světa dostal jediný záběr. A zvědavé publikum, navyklé na dechberoucí imaginaci tvrdohlavého japonského kreslíře, znovu přijde. Velkou měrou za to vděčí právě dnešnímu V.I.M.