Když jsem se začátkem loňského března překvapeně rozplýval nad povedenou pixarovkou Frčíme, netušil jsem, že se jedná o jeden z posledních kino-zážitků na dlouhou dobu. Od té doby jsem i dohnal rest v podobě oscarové Coco, a přestože mě oba tyto originální kousky emočně silně zasáhly, pět let starý režijní počin Petea Doctera V hlavě stále považuji za nejsilnější a nejnápaditější dílo, které za poslední řadu let vyrazilo z pixarovských studií. To je vpravdě ideální rozpoložení na docenění Docterovy novinky a nepřímého pokračování V hlavě, no ne?

V hlavě dokázalo velmi nápaditě a zároveň srozumitelně představit množství procesů, jež se odehrávají v našich mozcích. Od emocí po paměť, tvůrcům se podařilo vytvořit nejen barevný, pro dětského diváka atraktivní a příběhově srozumitelný, ale dokonce i psychologicky vcelku smysluplně koherentní svět, jehož prozkoumání vedlo ke skutečně důležitým a nebanálním poselstvím, jež ani pro leckteré rodiče nejsou samozřejmé: Za všechny jmenuje smysl přijetí (a nepotlačování) hněvu či smutku. Tohle pořádné sousto spořádal Docter i s talířem, a jelikož s jídlem roste chuť, rozhodl se jít ještě dál – za hranice běžného časoprostoru a kamsi ke smyslu života.

Taková ambice se ukazuje v příběhu afroamerického jazzového muzikanta středního věku, který se svým životem není moc spokojený. Namísto koncertního jamování skončil jako vyhořelý učitel hudebky. Když se mu naskytne příležitost stát se pianistou v ceněné jazzové kapele, má z toho takovou radost, až… smolně zemře. Ještě o pár hodin dříve by mu konec života asi nepřišel jako kdovíjak špatná vyhlídka, teď však má poprvé pro co žít – a tak se nehodlá s předčasným odchodem smířit.

Ve stavu mezi bytím a nebytím se mu podaří získat trochu času a začne poznávat prostor, který bychom mohli označit jako onen svět. Zjišťuje, že duše každého narozeného člověka má svou unikátní kombinaci zájmů, činností, jež dodávají reálnému bytí na Zemi jiskru. Roztržitý muzikant s hlasem Jamieho Foxxe se seznámí s věčně nespokojenou duší (Tina Fey), která mu své místo na Zemi ráda přenechá. Začíná tak boj nejen s nic netušícím dozorem tohoto zásvětí, ale především s nezkrotnou životností, jež s větší či menší mírou odhodlání dříme v každém z nás – i v tom, kdo o ni zdánlivě vůbec nestojí.

Ačkoli posun do neokoukaného prostředí slibuje příběh hýřící originalitou, v praxi sledujeme poměrně konzervativní vyprávění, v němž se dvě ústřední a velmi rozdílné figury vzájemně obohacují a učí, co je v životě (a, ehm, i před ním a po něm) skutečně důležité. Oproti V hlavě však Duše nenabízí skutečně jedinečné vhledy za hranice našeho běžného přemýšlení, což je nejbolestivější v závěrečném poselství. Ukazuje se, že dokonce ani v Pixaru, kde se často dozvíme něco o rizicích rodinných vztahů či vztahu k sobě samému, nemají co říct k těm skutečně nejhlubším otázkám. Což zamrzí, ale možná je to tak vlastně dobře.

Onen svět se striktně drží modré barvy a jejích příbuzných, ale i zdánlivě nudnou monochromatičnost se Pixaru daří prodat poměrně efektně. Ještě lepší je pak hudební složka, o kterou se dělí jazzová hvězda Jon Batiste a osvědčené ambientní duo Trent Reznor & Atticus Ross. Unylý audiovizuál v Pixaru samozřejmě nikdo riskovat nebude, přesto cítím otazníky, jestli příběhová náročnost a míra abstrakce (z pohledu dětí) a banální poselství zaobalené stokrát opakovanými floskulemi (z pohledu dospělých) nevedou k nepříjemně polovičatému výsledku, který nakonec skutečně zaujme jen málokoho. Přešlapování na pomezí dospělého animáku a příjemné dětské taškařice mě tedy nakonec neuspokojilo, přestože za vidění spíše stojí.