Nejnovější pixarovka je velkolepou a pestrobarevnou výpravou do světa mexických tradic a muzikantů. Ano, těch co hrají na kytaru v legračně přerostlých kloboucích, ale nemají pouzdro plné bambitek s nimiž vymalují stěny baru na červeno. Tohle jsou prostě jen dobrosrdeční halekající rockeři, co pějí na náměstí songy o lásce v jejích mnoha podobách. I malý Miguel by k nim chtěl patřit a omámit davy v celé zemi jako jeho idol Ernesto de la Cruz. Jeho rodina ale nemůže muzikanty vystát. Možná s tím má co do činění, že jeho prapradědeček byl muzikant a jednoho dne nečekaně zmizel, což mu nemohou prapotomci a prapapotomci odpustit. Proto už několik generací Miguelova rodina vyrábí boty, což je neveselá budoucnost, která ho čeká každým dnem (sláva dětské otročině). 

Coco: FOTOGALERIE

Nemusím snad dodávat, že je Miguel přímo magicky přitahován ke kytaře Ernesto de la Cruze, která je součástí pomníku na náměstí. Na náměstí, kde se koná soutěž talentů, z níž bude vybrán ten nejšikovnější el mariachi atd. atd. Jakmile však Miguel sáhne na Ernestovu kytaru, něco se stane. Ve svátek Dne mrtvých se totiž Miguel propadne do záhrobí, kde zesnulí vesele žijí. I jejich posmrtná existence však má několik háčků. 

Nejnovější pixarovka je film pro děti. Tentokrát to můžeme říct zcela bez okolků, protože tu jaksi chybí vyšší ambice, jež by snímek otevřely dospělejšímu publiku. Několikrát jsme se v recenzích pixarovských sequelů otírali o to, že po spojení Disneyho s Pixarem se jede hlavně na prachy a zápletky jsou buď vysoustružené za účelem dosažení maximálního zisku, nebo oslovení největšího možného publika. Což je vlastně totéž, ale důsledkem je, že v pixarovské tvorbě posledních let lze jen těžko hledat vyloženou výzvu, snad s výjimkou vynikajícího V hlavě. 

I Coco by jako původní předloha chtěl lákat na nový, nepoznaný svět, ale první kroky v mexickém záhrobí jsou trochu nejisté. Režírující Lee Unkrich a Adrian Molina do vás budu cpát mexický folklór pod tlakem, takže pokud budete obracet oči v sloup už během mexické znělky studia Disney, připravte své ušní bubínky na předčasnou kapitulaci. Všechno je hlasité, barevné a plné emocí. Berte nebo nechte být. Slabiny nejnovějšího počinu od "studia s lampičkou" rozhodně netkví v jeho kulturním odskoku na jih, naopak mexická kultura je zdrojem mnoha vizuálních i verbálních vtípků. Scenáristé ale rozhodně nekopali moc hluboko, protože fungování světa mrtvých je pouze načrtnuto a např. duhová mytická zvířata jsou tu vyloženě jen na okrasu. Vůbec třeba není vysvětleno, proč se do záhrobí dostane i Miguelův retardovaný psí kámoš Dante apod. 

Hlavní myšlenkou je, že ve světě mrtvých můžete přežívat (ehm) jen pokud na vás ve světě živých někdo vzpomíná. A v Den mrtvých dokonce můžete přijít na návštěvu - jen koukání, žádné dotýkání - pokud vás vaši příbuzní nebo známí vystaví na památníčku. Pokud tak neučiní, pokud na vás dokonce zapomenou, vytratíte se i ze záhrobí. Dá to přece rozum, ani záhrobí není nafukovací! 

Snímek ovšem vnitřní fungování zajímavého světa vůbec neřeší, místo toho nabízí tradiční detektivku, ve které chodí Miguel z místa A do B do C, aby potkal svého idola Ernesto de la Cruze a získal od něj požehnání. Jedině tak se bude moci vrátit do světa živých a splnit si svůj sen. Hodinku tak sledujeme poměrně útrpnou mexickou telenovelu, ve které se angličtina pravidelně střídá se španělštinou. Dabing vás téhle lingvistické sinusoidy ušetří, ale faktem je, že v prvních dvou třetinách je Coco jen školometskou přípravkou na záhrobí. Ideální pro malé děti, které se s fenoménem odcházení ještě nesetkaly, ale nad rámec rodinných propletenců Pixar skutečně nic nenabízí a tentokrát bohužel nefungují ani vedlejší postavy - jen žonglovat s kostmi nestačí. Ve chvíli, kdy nastane zásadní zvrat, hraje se na emoce o poznání víc a skrz pestrobarevnou slupku se konečně začíná klubat pověstný pixarovský tah na branku. Zároveň se ale pro těch pár slziček zcela rozpadne ústřední zápletka a my se honíme za cílovou páskou na vlně akční scény či hudebního čísla, přičemž tvůrci doufají, že nad tím proboha nebudeme přemýšlet. To by se totiž vše zhroutilo jako domeček z karet. 

Přehrajte si trailer Coco bohužel neohromí ani zvenku, protože jeho stylizace je něčím mezi opentličkovanou Mrtvou nevěstou Tima Burtona a letitou videohrou Grim Fandango. Jde tedy spíš o průnik inspirací, než o něco nového a neotřelého. Jistě, Pixar si nasadil vysokou laťku a my ho teď mlátíme za cokoliv, co není naprostá špička. Jenže, jak jsme se shodli s Mr. Hladem, i přes vodopád emocí v posledních deseti minutách Coco nenabízí víc, než třeba třetí Auta. I tam se brnká na srdíčko, tam se technická úroveň posouvá mnohem očividněji než v přestylizovaném mexickém Zpěvákově. Coco rozhodně není špatné, ale v pixarovské historii časem zapadne. A vůbec nezáleží na tom, jestli získá Oscara či nikoliv. Ani nejvyšší ocenění v jinak mainstreamově podprůměrné sezóně totiž nezakryje, že jde o povrchní jednorázovou lekci s exotickým, ale nikterak pokrokovým kukučem.

Od jedničkářů prostě čekáme trochu víc. A kdo chce děti naučit něco o záhrobí, ten ať jim pustí Beetlejuice. Mnohem propracovanější svět a jenom jedna písnička, která se vám ovšem zavrtá hluboko do ucha.