Mohli bychom se handrkovat, jestli Pixar už náhodou nemá ty nejlepší roky za sebou. A jistě, dávno se nejedná o takovou kometu animovaného světa jako kdysi, ale přestože už studio originalitou tolik nehýří, dva ze tří posledních filmů vyhrály Oscary (Coco, Příběh hraček 4) a stále se nejslavnějším tvůrcům animáků daří přinášet do kin vyrovnaný mix sequelů a nových světů. Do druhé skupiny patří i dospívající road movie Onward, u nás překládaná jako Frčíme – a je o poznání zajímavější, než jsem čekal.

Tentokrát se ocitáme v téměř normálním světě. Postavy chodí do školy, používají mobilní telefony, snídají cereálie a přemýšlejí nad budoucí kariérou. Avšak nejedná se o lidi, nýbrž o pestrou směsici ras ze známých fantasy světů – a tak vidíme elfy, skřety, dráčky, jednorožce, kentaury, kyklopy a tak dále. Zajímavé (a možná lehce mrzuté) je, že s touto nezvyklostí se pracuje zcela minimálně a vztahy mezi jednotlivými bytostmi jsou zmiňovány leda na úrovni našich etnik a nikdo se nad nimi nepozastavuje. Je to taková odlehčenější verze Bright s motorkářskými vílami navrch.

Jenže tenhle příběh není o ukázání bizarního světa, který je tomu našemu trochu podobný, leč přitom velmi vzdálený. V centru příběhu je poselství o důležitosti rodinných vazeb, které je pro mě největší devizou celého filmu. Hlavním hrdinou je čerstvě šestnáctiletý Ian, nesmělý otloukánek, kterého neustále ztrapňuje jeho starší a buranský bratr Barley. Vychovává je ovdovělá, ale správňácká matka a všichni vzpomínají na předčasně zemřelou hlavu rodiny. Pomocí kouzelnické hole a magie, na kterou nikdo kromě Barleyho nevěří, se naskytne šance, jak zbožňovaného otce aspoň na jeden den oživit. Možná už tušíte, že to bude vyžadovat náročnou cestu, během níž budou bratři nalézat sami sebe i to, co je v životě skutečně důležité.

Poslední větu zní kýčovitě, neboť tento motiv samozřejmě velmi kýčovitý je. Dva mladíci se vydávají v rozpadající se dodávce za nalezením toho, co (respektive kdo) jim celý život chybí. Ovšem tentokrát se nejede tolik na humor a prim hraje budování vztahu mezi postavami, jež sice začnou jako šablonovité stereotypy, avšak velmi rychle se vyvíjejí do výrazně sympatických tvarů. A diváka bude tohle hodinu a tři čtvrtě dlouhé poznávání sebe sama bavit. Proč?

Děti si samozřejmě vystačí s barevností a hektičností předkládané jízdy, ovšem dospělejší (či dospívající) diváci mohou sledovat skutečně velmi příkladné rodinné vztahy, které dávají do života lepší vzory než ve většině jiných snímků. Kupříkladu postava udatné bojovnice Mantikory nenuceně zobrazuje nutnost přizpůsobení se, konformity a zmoudření, jež může vést až k životní rezignaci. Rovněž matka obou chlapců je zpočátku samozřejmě trapná, protože je prostě klasickou starostlivou matkou, jenže právě díky tomu je její role v jejich životě důležitá. Překotně se vyvíjející vztah bratrů navzdory polo-nepřítomnosti otce (podívejte se na trailer a pochopíte, jak to myslím) postupem času nabývá na důležitosti jak v příběhu, tak i v životech obou dospívajících mužů. A to je prostě nesmírně důležitý motiv, jež je v pixarovské novince akcentován dostatečně výrazně.

Pod režií je podepsán Dan Scanlon, který má na svědomí i Univerzitu pro příšerky. Ale jak jsme u Pixaru zvyklí, tohle jméno není zas tak důležité a producentský dohled se postaral o další vypulírovaný produkt; takže jak jsem už naznačoval výše, Frčíme je nesporně chytře a příjemně napsaný film. Nehýří tolik hláškami či vypravěčskou originalitou – ostatně, výtky kolem šablonovitosti pixarovských příběhů jsou i tentokrát samozřejmě na místě, ale mezi řádky ukrývá jedno z nejsilnějších poselství za dlouhou dobu. Z hlediska psychologické promyšlenosti si totiž nezadá s velmi moudře pojatým V hlavě, tentokrát stojí síla myšlenky na nedokonalém kouzle, kvůli němuž se podařilo přičarovat jen polovinu těla chybějícího otce. A jakkoli se na první dobou jedná pouze o neokoukaný zdroj spousty fyzického humoru, pod povrchem dřímou dostatečně silné myšlenky týkající se práce s traumatem. A toho si velmi cením.

V originálním dabingu figurují jména jako Tom Holland, Chris Pratt nebo Octavia Spencer, většina českých diváků se však bude muset spokojit s dabingem. To však naštěstí vůbec nevadí, už proto, že ve filmu nejsou žádné písničky, a navíc se tuzemský dabérský tým v čele s Janem Cinou a Michalem Holánem vcelku pochlapil a výsledek je naprosto bezproblémový. A když už jsme u audiovizuálu, tak grafika z toho vychází ještě lépe. Precizní kabátek od Pixaru samozřejmě nikoho nepřekvapí, ovšem potěší, že zatímco zpočátku, když se hrdinové pohybují v realistickém světě, animace fotorealisticky odráží naši současnost, postupem času se dočkáme výraznějších barev i pohádkovější stylizace – to jak do světa magie pronikáme stále hlouběji. A takový přístup mě hodně baví.

Ve srovnání s klasickými Pixarovkami se Frčíme nejspíš zařadí kamsi do průměru, ostatní animovanou produkci však podle očekávání o několik dračích délek převyšuje. Především se však jedná o procítěnější dílo pro o pár let starší diváky než leckteré starší kousky, což je krok směrem, který rozhodně kvituji. A pro každého s nezanedbatelnou mírou daddy issues se bude jednat o jeden z nejemotivnějších kousků roku.